Top Social

Image Slider

Zivot na Zelandu..

3. března 2019

...muzete sledovat zde:
Https://misaupsidedown.tumblr.com 

(Tumblr je na cesty trochu vice user friendly nez blogger... :))

27 | 2018

16. ledna 2019

Jaro.
Nikdy jsem neměla ráda březen, protože se vždycky přihodilo něco zlého - něco, co změnilo všechno ostatní. Proto jsem už několik týdnů předtím byla nesvá, proč žádám o vysněná víza zrovna v můj historicky nejsmolnější měsíc. Tento rok se ale hvězdy přiklonily na moji stranu. Po krátké meditaci, a dvaceti upocených minutách, kdy jsem v rukou žmoulala svoje minerály pro štěstí, je to tady - na obrazovce svítí nápis Congratulations! Your application has been successfully approved. Mám to štěstí, že jsem se proklikala do kvóty a mám víza. Tak moc jsem tomu věřila a upínala se k tomu, a ono se to vážně pomaličku začalo plnit... O dva měsíce později druhá euforie - Tomáš má po podobném nerváku víza také. Pojedeme na místo, o kterém sníme od té doby, co jsme se před pěti lety poznali. Nejen, že tam pojedeme - my tam budeme nějaký čas žít. Krví mi proudí drobné hormony štěstí jen když na to pomyslím a nemůžu se dočkat až za necelé dva týdny budeme už sedět v letadle!

Na jaře, kdy jsem dlouhé dny trávila prací a každý volný víkend byl požehnáním, jsme se s Tomášem snažili znovu nalézt ztracený vztah. Naše malé vlastní bitvy nás oddalovaly víc, než jsem si kdy dokázala představit. Vždycky jsem byla hrdá na to, že se vůbec nehádáme a že jsme ve všem za jedno. Věděli jsme co si ten druhý myslí, ještě než to stihl vyslovit. Najednou to bylo tak nějak jinak. Nerozuměla jsem tomu, co se to s námi děje. Chtěla jsem se rozejít. Ani bych už nespočítala kolik nocí jsem strávila přilepená k telefonu a psala mu - v době, kdy pracoval v Rakousku - se slzami v očích sáhodlouhé eseje o tom, proč nám to nefunguje a co dělá Tomáš špatně. Samozřejmě, svalovala jsem vinu na něj, jak jinak. On byl trpělivý a vždycky mi jen napsal, že ho to mrzí. Vyslechl mě, ale nikdy mi nedokázal napsat tak hrozné věci jako já jemu. To mě rozčilovalo ještě víc. Nechápala jsem, proč na oplátku nevidí on něco zlého ve mně. Potřebovala jsem kritiku, věděla jsem, že si ji zasloužím.

Tohle jsme nikdy nebyli my. Tou dobou jsem v ničem neviděla smysl a připadala jsem si jako jeden velký chaos, který nikam nesměřuje. Pak jsem si ale uvědomila, že všechny problémy mezi námi jsou způsobené mojí vnitřní nespokojeností se současným životem.  A vybíjela jsem si to všude jinde, jen ne na tom, abych svůj život nějak aktivně změnila..

Tlačila jsem na Tomáše, proč ještě nejsme zasnoubení, přitom tohle období by bylo to vůbec nejhorší, kdy by se to mohlo stát. Viděla jsem v tom spásu, která by moje problémy vyřešila a já měla na malý prchavý okamžik pocit, že za něco stojím - pravda ale je, že by se tím všechny problémy udělaly ještě horší. K čemu by mi bylo zasnoubení, když jsem jinak nešťastná? Potřebovala jsem něco změnit. Potřebovala jsem trávit své dny smysluplně a někam směřovat. Taky jsem si uvědomila, že každý pár si žije svým vlastním tempem, a že není kam spěchat a potřebuji se hlavně dostat zpátky do pohody.

Účastním se svého prvního foto workshopu. Mám pocit, že vlastně už všechno vím, a znovu se sama sebe ptám, proč focení prostě neposunu na 1.příčky mých priorit a nevěnuji se mu profesionálně. Občas kreslím, ale není toho moc.



Léto.
Na léto mám velmi smíšené vzpomínky. Měla to být naprostá bomba v Čechách, plná klidu, pohody, táboráků a historek. Nesčetně bylo horkých večerů a procházek noční Prahou, zrovna tak zvuků praskajícího ohně u nás na chatě a vypitých piv v nejbližší hospůdce, která je ukrytá uprostřed lesů a je to takový skrytý malý ráj u malého rybníčku a nikdy ze mě nevytáhnete, kde to je. To místo je až moc nezkažené, že by bylo škoda to měnit. Kolikrát jsme šli s baterkou nejtemnějším lesem tři kilometry uprostřed noci zpět s vidinou teplého spacáku v cíli, ztráceli se na starých opravených retro kolech celé dny po okolí nebo jen tak vegetili a sbírali borůvky a pak je po hrstech jedli. Debatovali o životě a načerpávali kyslík přímo u zdroje. Myslím, že ani v dětství jsem na tom místě nestrávila tolik času, jako toto léto. Stačilo to tak akorát na to, se po jaru zregenerovat a nabrat nové síly.

Jeli jsme opět naši rodinnou vodu a opět to bylo moc fajn. Taky jsem navštívili rodinu na druhé straně Čech, a to bylo ještě lepší. Důležitost a krása rodiny je něco, na co poslední roky neustále narážím a uvědomuju si.

Uprostřed léta jsem dostala velkou ránu, která přerušila jinak bezchybné letní radovánky. Nemůžu o tom psát takhle veřejně, není to fér, pořád je to nějaká situace odehrávající se mezi dvěma lidskými bytostmi, které obě mají city. Seděla jsem v nočním autobuse z Chorvatska do Rakouska, po tvářích mi tekly slzy a byla jsem strašně smutná a strašně naštvaná zároveň. Tahle noc byla rozhodně tou, kterou si budu pamatovat celý život a ten šrám si v sobě ponesu, i když hodně nebudu chtít. Slova jsou občas jako nože. Zasáhnou hodně hluboko a rány se hojí až zbytečně moc dlouho.

V tu noc jsem nepochybovala o tom, že se vidíme naposled. Nevěděla jsem na jak dlouhou dobu, a teď už můžu říct, že to vydrželo přesně půl roku. Pár minut před půlnocí jsem na Silvestra povzbuzená pár sklenkami šampusu sebrala s prominutím koule a vytočila jeho číslo, abychom ukončili rok 2018 takříkajíc v míru. Občas je třeba prostě zahodit svoji pýchu, zapomenout co bylo, a ustoupit, i když víte, že jste v právu. Stojí to za ten klid na vlastní duši.



Podzim.
Podzim jsem z velké části strávila sama doma. Opět hrozím rozchodem, tak jako na jaře, opět se opakují tytéž stejné vzorce, a opět jsme od sebe 500km vzdálení, tentokrát na 4 měsíce. Za útěchou chodím ke kamarádkám a jsem neskonale vděčná, že si vždycky vyslechnou všechny moje niterný problémy, který se týden od týdne točí víceméně kolem stejných věcí. Drobností, které se ale v určitou chvíli můžou jevit jako ty největší překážky a spiknutí světa proti vám.. Jsem tak neskutečně zvyklá se Tomášovi se vším svěřovat a řešit s ním každou maličkost, že když tu najednou není k dispozici (což v armádě prostě není možné, aby byl nonstop na příjmu), tak se úplně hroutím a mám pocit, že najednou nemám ve svém životě nikoho.

Uprostřed babího léta jsme poprvé v životě pokořili Sněžku a strávili 4 dny v horách po trecích, každý den v nohách přes 20 km. Já se přesvědčila o tom, že moje fyzička, i přesto, že jsem za poslední cca rok zhubla asi 10 kilo, je fakt mizerná a musím na ní začít více pracovat. Nejde mi už o žádné hubnutí, ale spíše o dobrý pocit sama ze sebe, že vedu více aktivní život. Miluju to, ale do teď to pro mě nebylo velkou prioritou. Budiž rok 2019 ten, kdy se opět začnu trochu více hýbat! Tak trochu doufám, že to půjde přirozeně v souvislosti s naším plánovaným životním stylem bydlení v minivanu a neustále v pohybu..

Nafotila jsem svůj první film na analog. Šlo spíše o testování foťáku a hraní si s určitým světlem ve smyslu "vyfotí to ještě nebo už je třeba použít blesk". Bohužel film nešel ven a moc jsem ho při páčení ven osvítila, tak se dochovala asi jen půlka snímků. Z těch co ale přežily, jsem nadšená a miluji je nade vše. Focení je fakt láska.




Zima.
Poprvé jsem také cítila, že domov mám v Praze, a ne někde jinde. Nastěhovala jsem domů, po dvou letech, konečně všechen svůj majetek. A že to bylo věcí. Vyděsilo mě, kolik věcí vlastně v životě mám, a zda mě spíše neomezují, než aby mi ho usnadňovaly. Kolika věcí jsem do dneška nebyla schopná se vzdát.. Už několik měsíců vlastně něco pořád třídím a stěhuju z místa na místo a spousta věcí vlastně stále nemá svoje místečko. Připadá mi, že je něco na tom, že se říká, že pokud má člověk chaos v bytě, má chaos v hlavě. Ráda bych odjela s jednou krosnou a s pocitem, že za sebou nechávám čisté prostředí. Prostředí, které nepřetéká zbytečnostmi, věcmi, které nepotřebuju, nebo vlastně ani nechci. Mám na to ještě dva týdny, tak uvidíme, jak to nakonec dopadne.

Zvláštní radost mi přineslo protřídění kosmetiky. V koupelně jsem totiž měsíce, někdy i roky, schovávala všechno možné a protože kosmetiky nepoužívám až zas tak moc, všechny dárky apod se mi kupili v komodě. Jednoho dne jsem si ale řekla, že už nechci používat žádnou zbytečnou chemii, přizvala si na pomoc encyklopedii ingrediencí, a lahvičku po lahvičce třídila a třídila... až mi v koupelně zbylo jen pár lahviček přírodní kosmetiky a já už tedy na tělo nepoužívám žádnou zbytečnou ropu, plasty, parabeny a toxické látky. Šla jsem fakt ingredienci po ingredienci a zabralo mi to xx hodin... ale alespoň jeden projekt jsem dotáhla do konce a jsem hrdá na start do roku 2019 bez chemie. Uvidíme, co na to moje ekzémy.

Cítila jsem poslední dobou neuvěřitelnou potřebu trávit čas sama se sebou a popsala jsem hodně stránek ve svém deníku. Cvičila jsem jógu, ale ne až tak hodně, jak bych si bývala přála. Taky jsou hodně uklízela - je to zvláštní, ale má to na mě terapeutické účinky. Nicméně mi přijde šílené, že za dva týdny už zaklapneme dveře bytu na víc jak rok, a mám pocit, že ještě nic není připravené. Včetně mě.

Fotky z adventního výletu za Tomem do Vídně.





Během roku 2018 jsem promazala více svého online obsahu než kdy dřív. Třídila jsem a snažila se najít tu svoji škatulku. Začala jsem psát anglicky a zase se vrátila zpět k češtině. Moje sklony k perfekcionismu mě brzdily od psaní. Založila jsem si blog jinde, ale zatím je prázdný.. Hledám způsob, jak sdílet svůj Zéland tak, aby mě to neomezovalo, a abych z toho měla radost, že vytvářím něco ryzího na co můžu být hrdá. Tenhle blog se mnou prošel těžkými obdobími a založila jsem si ho vlastně v momentě, kdy se hodně věcí sesypalo. Sice se mnou jakoby vyrostl, ale trápí mě, jak působí těžkopádně. Já z něj prostě cítím všechnu tu bolest a různá zklamání.. Chci začít Zéland s čistým štítem, na druhou stranu se pořád upínám k těm hodinám práce, které mě už stál. Taky přemýšlím o zrušení Instagramu, který mi občas nedává smysl.. Vypnula jsem si tu komentáře, zase zapnula a zase vypnula.

Je vidět, že si nejdříve potřebuji srovnat svůj názor sama na sebe, než je budu schopná poslouchat od ostatních. Je možné se ve 27 stále ještě hledat? Občas si mezi všemi těmi sebevědomými a uvědomělými blogerkami připadám jako ryba na suchu a nemůžu dýchat. Kde je moje místo? Kde je ten můj rybník? Je tohle všechno, čeho jsem schopná dosáhnout? Mám na víc? A co je pro mě vlastně to něco víc? A chci vlastně tohle, nebo ne? Myslím, že blog by měl být cesta k něčemu, ale že by to neměl být cíl. To je přístup, který jsem strašně dlouho uvnitř sebe hledala, a který mi dává velký smysl.



Každý rok jsem si dávala předsevzetí, ale nikdy jsem je nedodržela. Spíš jsem si na ně už nikdy vlastně ani v průběhu roku nevzpomněla. Letos si chci dát předsevzetí, které možná někoho překvapí - naučit se více relaxovat. Ono to (hlavně tady na blogu) asi není vidět, ale několik posledních měsíců, ne-li let, jsem sama sebe pořád do něčeho tlačila. Ještě bych mohla dělat tohle, a ještě tamto, a díky tomu, se mi možná stane tamhleto. Orientovala jsem se na hrozně moc stran s vidinou lepších zítřků, ale ani jedno jsem nedělala pořádně. Jedna věc, kterou jsem si uvědomila určitě až tento rok, ale je, že není důležité dělat milion trilionů věcí. Je spíš lepší dělat jednu dvě tři pořádně a prostě si taky trochu užívat a dopřát si mezitím klid a čas sama na sebe a na svoji rodinu. A když to nedopadne, svět se taky úplně nezboří, protože pokud nejde o zdraví, nejde o nic. Tomáš mi neustále připomíná, že neumím odpočívat. A mě na oplátku neskutečně rozčiluje, že on to umí až moc dobře. Ono se vlastně možná vážně hezky doplňujeme. Schopnost relaxovat a užívat si život je jedna z věcí, kterou se od něj mám ještě co učit a přijímám tuto výzvu na Zéland :)



Věci, které dosud ještě nezazněly.

  • Nejlepší adrenalin:     paddleboard na otevřeném moři
  • Nejhorší adrenalin:     na dvakrát zlomená noha našeho kocoura a dvě operace, které kvůli ní musel podstoupit
  • Nově navštívené země:     jen 1 (Maďarsko) 
  • Zdolané hory:     2 (Kralický Sněžník a Sněžka)
  • Nakreslené obrazy:     jen 2 dokončené.......a asi 5 nedokončených, které jsem na konci roku ze vzteku sama na sebe rituálně vyhodila. 
  • Objev roku:      zero waste lifestyle a že jde vyrobit vlastní pudr na obličej (a vážně jde používat!)
  • Nejlepší film:     Bohemian Rhapsody (jediný film, který mě donutil jít do kina 3x..)
  • Nejlepší party:     Halloween s Jančou! nebo jakákoliv letní u rybníka
  • Nejlepší koncert:     Bon Jovi revival ve Vagónu
  • Hudební objev roku:      First Aid Kit
  • Nejlepší knížka:     Elisabeth Gilbert - Big Magic
  • Nejlepší místo na jídlo:     Forky´s v Praze
  • Nejoblíbenější youtube roku:     Hannah McNeely
  • Seriál roku:     Gilmore Girls
  • Nejhorší nápad:    ostříhat si sama ofinu..... 
  • Čím jsem se rozmazlila:      novou zrcadlovkou, po deseti letech


Budapest, wind diaries

2. listopadu 2018


Budapešť pro mě bylo jedno z těch měst, o kterých všichni okolo mě mluvili, jako by to bylo za humny, a já jsem evidentně ten poslední člověk na planetě, který tam ještě nebyl. Na jaře 2018 jsme si s Tomem mohli tuhle metropoli konečně odfajfknout z bucket listu i my!


Měla jsem vysoká očekávání, protože je Budapešť obecně všude moc vychvalovaná. Musím říct, že právem! V Budapešti jsme strávili prodloužený velikonoční víkend. Určitě se tam ještě někdy vrátíme, protože, i když jsme toho stihli fakt hodně, je tam ještě dost co objevovat. Pohybovali jsme se z větší části pěšky v okolí centra a našeho ubytování. Bydleli jsme přes AirBnb v malém bytečku přímo v District 7/Židovské čtvrti. Tato čtvrť je známá kulturně hlavně díky Velké synagoze (největší synagoze v Evropě), která zde stojí, a v dnešní době také především díky desítkám hipsterských kavárniček a barů, kde můžete na chvíli odložit svoje znavený tělo po celodenním objevování. První večer jsme tak strávili u kulatého betonového stolečku v příjemném baru s francouzskými okny, cihlovým obložením a spoustou zeleně.


Budapešť na mě celý náš pobyt působila klidně. Neuspěchaně, pokojně, téměř přímořsky malebně a s jemným historickým šarmem. Možná to bylo atmosférou, kterou na lidi a celé město působily Velikonoce - nevím. Každopádně už první večer jsem při jedení langoše a následné procházce po širokém nábřeží věděla, že zde rozhodně nejsem naposledy.




               
Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít proslulé lázně. Dlouho jsme váhali, které navštívit - jestli ty velké známější, nebo nějaké menší. Nakonec jsme vybrali velké Gellert bath s tím, že ty ostatní prozkoumáme zase příště. První pokus o jejich návštěvu proběhl jedno propršené a promrzlé odpoledne, kdy - překvapivě- stejný nápad měla plus minus půlka návštěvníků tohoto města. Při pohledu na frontu a přes sklo k prasknutí nabytý bazén jsme to pro tento dne vzdali. Při procházce městem jsme pak objevili Lush a koupili jsme si kouli do koupele a čerstvou masku, a udělali jsme si nakonec domácí lázně v našem bytečku..


Poslední den jsme si přivstali, abychom byli v Gellert bath mezi prvními. Podařilo se. Po skoro hodinku jsme měli bazénky téměř jen pro sebe. Připadala jsem si jako v Harrym Potterovi, jen to kouzelné řvoucí vejce mi chybělo. Podařilo se mi vyfotit pár fotek na Niceboy.




Jako další turistický must-have-for-first-timers jsme navštívili Great Market Hall - místní trh. Musím přiznat, že jsem byla o hodně víc nadšená ze sekáče ob dvě ulice od trhu, než ze samotného marketu. Uličky byly tak neskutečně přeplněné a my nemohli uvěřit tomu, že langoše připravují v jednom jediném kiosku v celém areálu. Frontu jsme si nakonec teda vystáli a odměnou nám bylo to, že jsme si užili langoše tak trochu jinak, než jak je známe od nás - bylo na nich navrstvené totiž téměř všechno. Veganské úplně nebyly, ale řekla jsem si, že pro jednou se svět nezboří. Jinak - veganské restaurace, které jsme navštívili:
Napfényes etterem - pizzerie, ale mají i normální jídla, výborné dorty, výborné ceny. Blízko židovské čtvrti/centra.
Édeni vegan  - bistro, jídlo dobré, ale cenově trošku dražší - umístěné kousek pod hradem - to se nedá ani nic jiného čekat.




V neděli jsme se trefili na mši v nádherném kostele, na fotce za mnou. Níže výhledy na Budapešť od Muzea národního umění (doporučuji!) a od Gerard Monument - ve dne a (téměř) v noci. Na každém místě, které navštívím, vždycky vyhledávám hezkou vyhlídku - primárně kvůli focení. Snažila jsem se zachytit projíždějící auta jako šmouhy, ale bez stativu jsem se s tím prala tak dlouho, až jsem se na vše vybodla, a prostě si užívala podvečerní atmosféru na vyhlídce. Budapešť byl první výlet, který jsem celý nafotila na manuál, takže jsem se sem tam hodně zapotila a bylo to o hodně nepovedených záběrech a promazávání přepálených fotek. Ale na druhou stranu to taky bylo o hodně nových poznatcích a o spoustě radosti z těch fotek povedených.







Náš výlet do Budapešti byl jeden z mnoha, kde jsme už bydleli skrze AirBnB. Pokud jste AirBnb ještě nevyzkoušeli, a chtěli byste, třeba by se Vám do začátku hodila nějaká ta sleva...



pro slevu 725 Kč z ubytování v minimální hodnotě 1.800 Kč.



Užijte si cestování, a není zač!