Pořád jsem to já


Včera jsem se po třech měsících viděla s jednou kamarádkou. Jako první na mě vybalila, že jsem hrozně zhubla a jak mi to teď sluší. Že je ze mě prej úplně jinej člověk, sebevědomej, a celej večer mi opakovala, jak mi to sluší... Kecala bych, kdybych řekla, že mě to nepotěšilo. Potěšilo, a moc. Jenže, jsem to prostě pořád jen já a připadám si pořád úplně stejně. Sice se mi trochu lehčeji běží a padnou mi starý džíny, ale to nic nemění na tom, kým jsem.

Jak moc náš vzhled ovlivňuje to, jak nás okolí vnímá. Každý kdo někdy nějak víc zhubl to určitě zná. Auta vás začnou pouštět na přechodu, kluci v práci se na vás začnou víc usmívat a trávit s váma víc času a ostatní holky na vás prostě všude jen víc zíraj závistivě.

Přitom uvnitř jsem to pořád já - pořád stejně ne-sebevědomá, pořád mám ty stejný strachy a pocity nejistoty. Pořád občas nechápu, kam můj život směřuje a brečím do polštáře a pořád občas chodím celej den v pyžamu, protože jsem líná se převlíkat.


Přestaňme tak moc řešit, jak ostatní vypadaj, a začněme víc vnímat to, co ze sebe vyzařujou. To, jak se s lidma cítíme. Člověk se sto kily může vyzařovat víc dobrý energie než kdejaká modelka. Protože jenom spokojený a šťastný lidi kolem sebe šíří dobrou energii, což asi všichni víme, tak pojďme bejt trochu víc v pohodě, a trochu míň řešit. Sebe, i ostatní.

Přestaňme soudit a začněme víc vnímat. Vnímejme víc ten klid, kterej šťastný nedokonalý lidi vyzařujou, než nervozitu někoho, kdo sbírá lajky svejma dokonalejma selfíčkama a přitom je vlastně uvnitř strašně nešťastnej. Vnímejme víc úsměvy na tváři než dokonalý outfity a vymakaný postavy. Koukejme spíš na ty pocity, než na ten zevnějšek.

Krásnej pohodovej pátek všem!


Turquoise waters


Moje rakouské dny většinou začínaly ospalým rozkoukáváním se na terase za přítomnosti teplých slunečních paprsků a voňavé kávy v mém oblíbeném Florida hrníčku. Na terásku není odnikud vidět a my tak vždycky sedíme uprostřed svojí malý džungle. Uprostřed klidu a zpěvu ptáků. Podobný rána bych mohla mít pořád.

Už jsem vám sem tam něco napsala v minulém příspěvku, ale tak pro shrnutí, většinu času jsme trávili buď relaxací na terásce nebo u nedalekých rybníků, který mají mimochodem úplně tyrkysovou barvu a na dno vidíte ještě dva tři metry hluboko. V Rakousku je všechno tak krásně udržovaný a lidi se o ty věci starají s láskou, což je strašně vidět. Vždycky když se něco dělá s láskou, tak je to z toho znát.


Závidím jim ten klid, ty jistoty. To, že jdete do obchodu a kvalita potravin, zeleniny je úplně jinde než u nás. To, že se všechny obchody po šesté zavírají a o nedělích je zavřeno, aby všichni zaměstnanci napříč profesemi měli nějaký víkend. To, že mají 13. a 14. plat a dovolená/hezký domov je samozřejmostí. To, že důchod je pro ně důvodem k užití si volnýho času, na kterej celej život dřeli a ne jen čekání na to, zda od státu dostanete pár korun nebo zda někdo vytuneluje fond, kam si roky spoříte nebo ne.. To, že se ve vesnici navzájem znají a tu jedna sousedka dá jiné semínka slunečnic, tu další dá té první kus koláče od oběda.. taková ta solidarita a skupinový sžití, kdy každej nejede jen sám na sebe ♥

V zimě jsme navštívili oblast Hallstattersee a v létě jsme si na prozkoumání vybrali jezero coby kamenem dohodil - Wolfgangsee. Obojí je nádherný, vůbec celá tahle oblast Rakouska je krásná - už jste v Alpách a není to tak šíleně daleko od nás. A ty tyrkysový vody - k tomu ani nemusím nic dodávat - prostě láska na první pohled. Krásné v zimě i v létě. 

Ušli jsme náš zatím největší trek pro experienced hikers - já asi potřetí v životě v horách a Tomáš taky tak. S věkem se nám stále nedostává rozumu :D Místní nám tvrdili, že půjdeme maximálně 4 - 4,5 hodiny a že to stihneme nahoru i dolů na Schafberg. Takže jsme šli 8 hodin a oba totálně mrtví a dolů jsme jeli předposlední lanovkou - šťastní, že jsme ji vůbec stihli. Ale bylo to stejně krásný! Ty výhledy, příroda, čistej vzduch... minuli jsme tak nádherný místa, kde bych si nejradši na tejden zapíchla stan a byla tam úplně spokojená. Minuli jsme několik malinkých ledovcových jezírek a místama jsem si připadala jak někde v Kanadě. Přecházeli jsme přes louku plnou krav a přes malé říčky... Svět je tak krásnej, stačí se mu jen otevřít.


Life lately III. / Je to prostě boží!


Dělám deset věcí najednou a ani jednu nedokončím. 
Říkám věci, který nechci, a který ze mě vystřelí dřív, než je stihnu zarazit. 
Píšu si pořád do deníčku, ale jen věci pro sebe, snažím se dostat z hlavy alespoň něco na papír, aby bylo místo pro další podněty. 
Nedokážu se zklidnit, je ve mě jakoby bouřka, kterou prostě nemůžu zastavit. 
Ta touha dělat těch deset věcí, říkat deset věcí najednou deseti různým lidem a hlavně u toho bejt klidná a vyrovnaná a v pohodě. Protože tak se to dneska nosí. 
Lidi, jak to zvládáte! 
S láskou vzpomínám na mládí bez fejsbůku a podobných kratochvílí, kdy můj jediný plán na odpoledne po škole byl číst si Harryho Pottera a učit se na fyziku. Bože jaký to klidný časy. 
Pořád mluvím o tom, jak mi sociální sítě otravujou život a přesto je pořád používám, zvláštní ...

Hubnutí update: mám přes 6 kg dole a je to boží! A opravdu pro to nedělám skoro nic. Jediné co, je že jsem si přeskládala od podlahy jídelníček a s tím novým (veganským/vegetariánským - odbourat najednou maso i mléčné výrobky je docela challenge a občas ujedu) jsem mnohem víc spokojená než dřív. Baví mě, že můžu jíst jakékoliv množství jídla, které vlastně mému tělu ještě dělá dobře. Ten rozdíl oproti dřívějšímu stravování max 3x denně a menší porce míň zdravého jídla je fakt hodně znát. Nikdy jsem si nechtěla přiznat, jak moc to co jíme ovlivňuje to, jak se cítíme. Teď už vím, že fakt hodně. Přemýšlím si dokonce udělat kurz na výživového poradce, ale třeba ještě tak za rok, zatím se na to necítím. Mám zatím co dělat s tím, si v hlavě uspořádat všechna fakta, která o výživě každý den čtu všude možně, filtrovat ty nesmyslné od lidí, kteří o tom nic nevědí, a aplikovat to správné na sebe. Vážně mě to chytlo.. 

Týden jsme byli v Rakousku a bylo to BOŽÍ! Nechci moc proklamovat podobný myšlenky, ale příjezd do Prahy byl jako facka na tvář. Když přijedete z vesnice, kde se mezi poli proháníte na kole, každej den trávíte u rybníka nebo tyrkysovýho jezírka a jíte jídlo z vlastní zahrádky a kde se na sebe lidi usmívaj a nikam nepospíchaj, do centra města, kde na vás hned všichni troubí, pokud se během vteřiny na semaforu nerozjedete (protože za vteřinu se dá stihnou věcí, to víte!), mám zvýšený tlak v podstatě nonstop, zelenina tu nikdy není čerstvá a všichni se tváří akorát otráveně... je to prostě facka no. 

V Rakousku jsem se cítila tak klidně a vyrovnaně, spokojená se vším, co v životě mám, a jen co jsme přijeli sem, tak se zas mračím (asi kolektivní solidarita s ostatními) a cítím všude negativní vibrace.. Mám takový talent, že na sebe strašně vážu vibrace z okolí a nedokážu si udržet chladnou hlavu. Potřebuju prostě žít na místě, kde je klídek a pohodička a hlavně v pohodě lidi. Těším se až jednou už budeme pryč z Prahy.. 

Jak jsem na začátku psala, že mám deset věcí rozdělaných a žádnou nedokončím - to je moje prokletí. Mám rozmalované dva obrázky, rozpletený velký dream-catcher už asi dva měsíce, další projekty na zeď a během toho plánuju, kam co v bytě přestěhovat a kde co bude a jaký všechny recepty nutně musím v nejbližší době vyzkoušet. Do toho pořád "nemám čas" na nic a stejně večer po práci skončím koukáním na youtube :D Zabte mě prosím. 
Tímhle článkem stopro přijdu o svejch pět posledních čtenářů, protože jsem totálně neinspirativní člověk :D Konec radši už dnes :D.



Turín, a lovestory


 "Sometimes.. on the way to your dream.. you just get lost and find a better one."

Před pár týdny jsme s Tomem vyrazili do Turína a já o tom pořád ještě nenapsala!. Já se vracela na místo, který znám jak svý boty, a Tom měl před sebou novou destinaci. Nemohla jsem se dočkat, až vystoupíme z vlaku a půjdeme do mýho oblíbenýho pekařství pro brioche, na každém náměstí si dám rychlý a výborný espresso (dobře, možná na každým druhým). Nebo až si budeme jen tak bez koukání na hodinky bloumat po Parco Valentino a večer zakončíme západem slunce na Monte dei Cappucini. Tato kombinace aktivit je jinak známá také jako turínský vzorový den, beta verze 1. Při našem tripu bylo všechno z toho, plus něco málo navíc..
Letěli jsme nočním letem do Milána, a já už vážně musím přestat tyhle noční/večerní levný letenky kupovat! Noc na letišti není my favorite kind of night. V jednu v noci vás už nikde moc neubytují, takže jsme ani moc neměli na výběr. Přežili jsem tedy noc v zimě na kovových lavičkách, v rukou svírající ucha svých batohů a ráno celí ospalí, hladoví a promrzlí opustili naši noclehárnu prvním ranním autobusem směr centrum Milána. Na nádraží v centru jsme se pokoušeli sehnat slanou snídani, ale to byl akorát samej nadejchanej croissant, takže hlad jsme moc nezaplašili. Ve vlaku Tomáš podřimoval a já luštila křížovku (ano, mám ráda křížovky) a sledovala vrcholky Alp míhající se v dáli za okny vlaku.

green architecture

Svítilo sluníčko a v Turíně bylo moc příjemně. Město se zrovna probouzelo a my opět v touze po slané snídani zamířili do mého oblíbeného pekařství pro čtverec pizzy a nějaké brioche na později. Po vychillování ve Valentino parku, první kávě a lehkým zdřímnutí, nám konečně zavolal náš AirBNB a my se mohli jít ubytovat :) Juchuu bezdomovecký život byl zakončen. Bydlení jsem vybrala kousek od mého bydlení z Erasmu. Jednak proto, že tu čtvrť moc dobře znám a také proto, že je blízko mých oblíbených míst a co by kamenem dohodil od centra, takže je to praktické, že už nepotřebujete žádné lístky na bus z krajních částí města apod.

První den se večer samozřejmě neobešel bez pizzy z mé nejoblíbenější pizzerie na světě. Je trochu dražší, ale to co za tu cenu dostanete se nedá srovnat s žádnou jinou pizzou, kterou jsem kdy ochutnala. Jmenuje se Fratelli Pummaro = pokud se někdy ocitnete v Turíně, nevynechejte. (Ach jo, dneska celý den jím jen saláty a teď mám teda fakt hlad, jen co si na to vzpomenu.)
První den jsme vynechali jakýkoli noční život a tuším že okolo desátý už se nám zdálo něco určitě strašně krásnýho haha..



Náš byteček byl klasicky s vchodem z pavlače. S tím se v Itálii setkáte hodně často. Bylo to maličké 2kk a strašně krásně zařízené. Za těch cca 700Kč, kolik jsem za nás oba platila za noc, jsem čekala mnohem míň, proto jsem byla úplně nadšená. Hlavně se mi moc líbil styl, v jakém to bylo zařízené. Prostě, cítila jsem se tam od prvního okamžiku jako doma. Krásný kusy nábytku s příběhem, každý jiný, a každý nějak ručně předělaný - pomalovaný, DIY mozaika z dlaždic na stole, atd.. Sem tam rozkošný obrázky i velký obrazy po zdech, a hlavně - kafe v kredenci ♥ Cítila jsem se tam fakt skvěle. Tady je přesně důkaz toho, že byt nemusí být vůbec velký, aby byl krásný a aby z něj byl útulný domov. 


V sobotu ráno jsme samozřejmě nemohli vynechat hlavní trhy na Porta Palazzo. V životě jsem neviděla lepší. Ten trh je obří, všude je ta nejčerstvější zelenina, maso, sýry.. ve spoustě vás před nákupem nechají ochutnat, a dá se tam za pár šupů sehnat cokoliv od vybavení do bytu po oblečení. Jediná nevýhoda je, že se ten trh koná jen jednou týdně, vždycky v sobotu. Většinou jsem si tam na erasmu nakoupila na většinu týdne. Nakoupili jsme si tedy všechno možné - jídlo, hlavně zeleninu, olivy a sušený rajčata za pár eur na zbytek našich dní v Turíně. Taky jsme měli chuť na rybu, tak jsem koupili nějakou random (protože výběr byl tak velký, asi jako všeho na takových trzích, a my nevěděli, co vybrat). Večer jsme se těšili na chutnej pokrm a prosím vás! Ta ryba byla celá obalená v soli! Kompletně. A my ji nechutnali před vařením a zjistili jsme to až na talíři, takže už s tím nešlo nic dělat a celá večeře byla na vyhození. Jestli někdo víte, proč se to dělá, a jak se té soli zbavit, napište mi prosím do komentářů, to je pro mě totiž fakt záhada :D Zachránil nás pak kebab za rohem - cestou na večerní Botellon...

Botellony se pořádají vždycky tak nějak spontánně, většinou bez důvodu a v podstatě to znamená, že se jenom hodně lidí domluví a sejdou se na drink na nějakém veřejném místě, třeba v parku, na náměstí.. Mě většinou někdo pozval přes facebook, a účastnilo se většinou i třeba tisíc lidí. O legalizaci podobných akcí by se dalo polemizovat - v souvislosti s tím musím sdílet tohle video, kdy se "Botellon" konal přímo v mém erasmus bytě/celém domě a to se neobešlo bez policie - ale to já tam ještě nebydlela. Moji spolubydlící byli docela dost party animals, neříkám že né.
Tenhle Botellon byl takový slabší, hlavně jsem se tam teda konečně potkala s kamarády z erasmu, z čehož jsem měla fakt radost! Bohužel ani ten den jsme nebyli úplně párty friendly kvůli únavě, tak jsme se jen tak prošli s pivem, zjistila jsem co je nového, a zakotvili jsme na náměstí v San Salvariu. To je taková čtvrť s bujarým nočním životem. Jak jsem se dozvěděla od kamaráda Itala, dřív to byla čtvrť ehm.. lehkých dam, dneska už tam spíš chodí jen pařit teenageři z širokého okolí. Italové obecně rádi paří přímo v ulicích nebo před kluby - bary jsou pak většinou uvnitř prázdné, ale před vchodem se nedá hnout. Hlavní epicentrum je tam přímo na náměstí před kostelem. Ten bývá v noci otevřený! Takže jsme se na závěr šli podívat a je to strašně zvláštní vykročit ze všeho toho řevu, hudby, chaosu, a všechno pak slyšet jen tlumeně zevnitř tichého kostela.


Další den jsme se domluvili na výlet na Sacru di san Michelle společně s Alessandrem a jeho přítelkyní. Já už tam jednou byla, tudíž jsem věděla do čeho jdu. Hike na Scaru je super tip na jednodenní výlet z Turína, doporučuji! Vlakem jste tam za 30-40 minut z centra a k chrámu se jde tak 2-3 hodiny. Po cestě jsou sem tam fontánky, takže neumřete žízní. To je jedna z věcí, kterou jsem v Itálii milovala. Všude možně jsou po městech rozmístěny pítka s pitnou vodou, což je super nejen při cestování! Chodila jsem tak třeba běhat do Valentino parku bez vody, protože jsem si kdykoliv mohla zastavit u nějakého pítka. Politici, tip na to, co nám v ČR chybí! Určitě to bude hit volebního programu :D


Tentokrát jsme si prohlídku chrámu zaplatili - ne, že bysme se tam minule vloupali, to né, ale jaksi se nám podařilo vklouznout dovnitř otevřenou bránou a nikdo nás nezastavil, takže jsme si užili výhledy zadarmo - já jakožto moralista jsem tentokrát fakt už chtěla zaplatit, protože jsem z minula měla pořád tak trochu černý svědomí. Jako třešničku na dortu jsme později odpoledne objevili boží louku s výhledem na chrám i Alpy (soukromou - takže ani tentokrát se náš výlet neobešel bez vloupání chci říct vklouznutí dovnitř otevřenou bránou). Dolů jsme se nechali svést busem, kde jsem trnula, z kterýho kopce to ten bláznivej řidič už neubrzdí a ze stresu se cpala olivama a oříškama. Poslední večer v Turíně nešel zakončit jinak než ve Fratelli Pummaro..


Poslední den jsme už jen tak chodili sem a tam, dali si kafíčko, poseděli pod fontánou, a užívali si poslední hodinky italského životního stylu, který rozhodně není hektický ani negativní (to zdůrazňuji hlavně proto, že tak poslední dobou vnímám Prahu) a který mi zase otevřel o trochu víc oči, asi jako každá cesta za hranice. Bylo to jiné než za dob mého Erasmu a takové milé a naše. Město se moc nezměnilo, to spíš můj pohled na věci, které pro mě byly na erasmu samozřejmostí, a které prostě vždycky ocením až s odstupem času. Jsem moc ráda, že jsem se tam znovu podívala a zbourala tu svoji negativní bariéru vůči Itálii, kterou jsem si na Erasmu postupně vytvořila. Tomášovi se tam od začátku líbilo, a to mi hodně otevřelo oči. Při tomhle výletu jsem mu taky hlavně chtěla ukázat místa, o kterých jsem mu už tolik vyprávěla. Chvíli jsme dokonce zvažovali se tam přestěhovat, ale to nás mezitím už zase pustilo... Možná kdybych tenhle článek napsala hned po příjezdu, mluvila bych jinak :)


-------------------------------------------------------------------------
FOTO: zkusila jsem něco nového s úpravou. Docela se mi tenhle dark styl líbí, co Vám?
Prostě život

Zrovna se mi na hlavě vybarvuje henna a poněvadž jsem chtěla mezitím uklízet, ale s tím ručníkovým turbanem na hlavě se luxuje pěkně mizerně, řekla jsem si, že je konečně čas na blog... Pár řádků o tom, kam moje myšlenky bloumaly poslední týdny..


Ok, když už jsem to nakousla, tak začala jsem si barvit vlasy hennou. Posledních tak 5 let jsem si barvila vlasy vždycky nějakou blond L´Orealkou a už jsem je za ty roky vyšísovala do docela pěknýho bílýho tónu, kterej se ale vždycky hrozně rychle vymyl zase zpátky k mojí anihnědý-aniblond-anizrzavý-myší barvě. Henna nedrží teda o moc déle, ale je to zas další krůček pryč od zbytečný chemie, co na tělo působí.

Měsíc jsem držela detox. V podstatě po celou dobu, co jsem nic nepsala. Většinu mýho dne totiž zabíralo buď vaření, nebo přemýšlení o jídle, nebo čtení o jídle :D .. prozatím výsledek minus 5kg a okolo pasu minus 12cm, což mi připadá jako zázrak! Není to ani tak detox, jako spíš změna životního stylu.. někdy později, až budu trochu více zběhlá, tak vám napíšu článek o co přesně jde, recepty, before and after photos atd.

První večer detoxu jsem měla velkou krizi a nakreslila jsem svůj strašně autentickej portrét, napůl jsem u toho brečela samou slabostí ze všeho.... a zpětně už to vůbec nechápu, jak mi mohlo být tak špatně. Možná až seberu odvahu, tak ho tu zveřejním.

Vysledovala jsem dokument o živočišným průmyslu, a teda vždycky jsem tušila, že to asi není nic moc košér, ale tohle na mě bylo fakt moc a prostě jsem se rozhodla. Přecházím postupně na vegetariána/vegana.. postupně protože už tak má moje tělo dost šok z detoxu, tak se nechci úplně zničit, ale můj cíl je výhledově veganská strava. Až si tělo zvykne. Hlavně taky z důvodu, že je mi po těch jídlech desetkrát líp, než dřív po těch "normálních". K tomu taky někdy napíšu víc. Poprvý v životě fakt řeším, co jím, a je to obrovský rozdíl, jak na mým fyzickým vzhledu, tak na psychice.


Hodně jsem se teď vnitřně zklidnila. Začala jsem být docela happy s tím, jak to teď všechno máme (mojí zimní krize jste si asi povšimli, že?), s naším bytem a tak celkově se životem, jak si plyne. Přestala jsem trávit tolik času na sociálních sítích, chvíli jsem je nenáviděla, už jsem málem klikala na delete account, pak se to ve mě zas ňák zklidnilo, a teď jsme spolu zase za OK a tak nějak koexistujeme. Ale stejně si je brzo zruším, slibuju!

Kamarádka mě inspirovala/přinutila nosit barevný rtěnky, a tak je teda nosím. A líbí se mi to!

Koupila jsem botníky - ano, množné číslo je správně protože musely být dva, poněvadž můj minimalismus ještě není dostatečně cool, abych se vešla do jednoho. Natřela jsem je na balkoně na bílo. To aby nám pak ladily s budoucí novou kuchyní, která bude do světlých tónů.. (máme vstupní dveře do kuchyně, pro vysvětlení:))

Máme každý talíř jiný a milujem to! Původně jsme do budoucí kuchyně chtěli taky stůl se 4 jinýma židlema, ale nakonec asi pořídíme dvě lavice = nuda. 

Strašně jsem chtěla něco s měsíčním kamenem, jako nějaký prstýnek, náramek nebo tak, ale nikde se mi nic moc nelíbí, tak jsem se rozhodla, že si to prostě vyrobím sama. O výsledek se samozřejmě později pochlubím..

foto z léta 2016

A na závěr - změna adresy. Co na to říct, uděláme z toho asi roční tradici, co říkáte? :D Mě po čase prostě přestane bavit ta stará doména a potřebuju nějaký svěží vítr do plachet.. Tenhle název se mi na mysli zjevil z čista jasna a o hodinu později už jsem platila za novou doménu. Není to tu sice ještě úplně designově podle mých představ, ale dostatečně na to, abych už mohla psát! Blogovat nepřestanu, to slibuji, i když teď se tomu zrovna moc nevěnuji, ale baví mě vytvářet různé kreativní věci a tady můžu s vámi vše sdílet. Jak už jsem zmínila někdy dřív, lákají mě teď hodně videa. Nechtěla bych točit nic komerčního, žádný morning routines, makeup atd, čeho je plný youtube, spíš tak nějak vyjadřovat svoje myšlenky skrz video, jestli to dává smysl. Třeba jako moje největší současná inspirace- úplně neznámá youtuberka z Kanady -Brooke. Její videa prostě mají duši a hezky se mi na ně kouká..... 
Jen je tu malý zádrhel. Nemám foťák s kamerou. Drobný detail. Ale hned co zaplatíme letenky, uděláme rozpočet na Mexiko a zaplatíme novou kuchyň, tak pak, pak hned jdu do toho!

SLI BU JU !


EDIT: Takže já jsem před dvěma hodinama vydrhla vanu, že by se z ní dalo jíst, abych si o dvě hodiny později šla z hlavy vymejvat hennu. Boha, Michalo! (Pro ty z vás, kdo neznají hennu, je to takový zelenohnědý bahýnko co se patlá na vlasy a NEDĚLÁ bordel)

8 důvodů, proč jsem chatová holka


Nikdy v životě jsem si nemyslela, že někdy budu zbožňovat víkendový únikovky na chatu, který frčely spíš v době, kdy mým rodičům táhlo na sedmnáct.  Stejně tak, jako kdybyste se mě před třemi lety zeptali, jestli za pár let budu bydlet s chlapem, asi bych se Vám vysmála. Při otázce, zda někdy budu dělat práci, kterou dělám, bych asi dostala záchvat smíchu na minimálně dobrou půl hodinu. Ale je to tu. Stejně tak, jako naše milovaná chatička a mých osm důvodů proč ji miluju… (osm proto, že deset jsem nevymyslela, a už vážně chci vyrazit za kamarádama do tý hospody.. pátek heh :D)




       1. Je to v kurzu

#outdoorescapes #wildernessculture #campinglovers #countrylife, nebo ještě víc hipstersky jako #folkscenery. Nepřeberně haštagů spojených s lesní divočinou. Prostě uvažte obří šálu kolem krku, na záda hoďte fešnej batoh a vyrazte za dobrodružstvím! Společnost dneska miluje přírodu a já se vesele vezu s hlavním proudem..


1       2. Není tam signál!

…a člověk se tudíž místo okukování cizích insta-životů víc soustředí na ten vlastní. A je to fajn! Mám pocit, že jsme dneska tak trochu učeni zbožňovat hlavně sebe, a zapomínat na ostatní. Snažit se být za každou cenu lepší a jít přes mrtvoly. To mi přijde jako velká chyba. Vždyť co bychom byli bez lidí okolo nás… nic. Umřeli bychom sami osamocení a nikdo by po nás ani nevzdechl a po čase by nám automaticky nastavené smazání neaktivních profilů smazalo „náš život“. Je to trochu scifi… nicméně, nejsem tak daleko od pravdy, což? Tak šup, vyražte někam, zapalte si třeba oheň, otevřete flašku vína a povídejte si… je to jednoduchý, normální a skvělý.
2
           3. Neteče tam voda, není tam obchod

…a člověk se tudíž místo přemýšlení, zda bude k obědu A nebo B nebo C nebo zda nejít nakoupit na variantu D stará o poněkud přízemnější věci. Jako třeba jestli zvládne umýt všechno nádobí v jednom litru vody, protože jinak by musel s kanystrem ke studánce vzdálený cca kilometr v lese. Je to strašně osvěžující neřešit zbytečnosti a naopak si uvědomovat, že všechno nemusí být automatický, tak jak to známe z měst.




1         4.  Legálně posedíte u ohýnku

Ok, možná ne tak úplně legálně, minimálně na vás ale nikdo nezavolá policajty do půl hodiny od škrtnutí sirkou, tak jako se nám to jednou stalo na naší vlastní zahradě v Plzni. My si osobně dopřáváme většinou mega ohně do dlouhých večerních hodin, který ještě ráno doutnají a hřejou. I když se občas trochu bojím, že něco chytne, tak to stejně miluju. To tichý pravidelný praskání mě docela uklidňuje.

2         5. Je plná pokladů!

Jako pardon, ale puntíkovaný hrnečky z první republiky? Závěs uháčkovanej babičkou? Nebo poklady nalezený v řece, když mi bylo osm a můj první „deník“ plný načmáraných obrázků? Upřímně… kdo to může nemilovat?




1         6. Zvířata to taky milujou

Pokud bydlíte v bytě a máte čtyřnohýho mazlíka, bude Vás za tyhle víkendy v trávě a mechu zbožňovat. Ozkoušeno!

2         7. Člověk pracuje a ani o tom neví

A přitom vznikla pravděpodobně ta největší přidaná hodnota, kterou za poslední týden vytvořil. Protože, upřímně, co za celý týden vytvoříme v kanclu? Vyplníme pár papírů, dáme pár razítek a celá produktivita sídlí na disku v počítači, kterej může ze dne na den udělat pápá a všechno je pryč .. Ale takovej zasazenej strom, natřenej plot, opravená střecha?… boha i kdybyste si celej víkend četli knížku, tak jste pro sebe a svůj život udělali víc, než od pondělí do pátku. 

3         8. Máte druhej domov

Mě osobně město dost ubíjí. Připadám si v něm bez energie a bez nápadů. Unavují mě lidi, auta, stroje.. Těch pár metrů čtverečních uprostřed lesů mě naopak nabíjí spoustou pozitivní energie a kdyby to šlo, snad bych tam bydlela napořád.. 



Nice girl, speak more.


Seděli jsme jedno krásný nedělní odpoledne u rodinného oběda. Mě táhlo na takových třináct čtrnáct a ještě jsme byli všichni u jednoho stolu. O ničem jsem nepřemýšlela, prostě jsem byla jako vždycky doma a byl víkend, nemusela jsem do školy a bylo mi prostě fajn. Cítila jsem se v bezpečí a v pohodě. Na stole mi přistál talíř s jídlem od mamky, ve stejnou chvíli jako tátovi.
Povídám "dobrou" a pouštím se s chutí do jídla. "Jakou dobrou! Snad dobrou chuť!" zazní tím nejhorším tónem hlasu, který si dovedete představit. Ztuhla jsem, stejně jako moje máma. Krve by se ve mě nedořezal, protože neexistuje pro dítě nic horšího než trest za to, že nic neprovedlo. Za to, že se cítilo v bezpečí a v pohodě by se přece nemělo trestat, nebo ano? Je snad úplně jedno jestli popřejete dobrou nebo dobrou chuť, nebo ne? Bude následovat další záchvat vzteku?
Zbytek jídla jsem dojedla v křeči a tichosti. Takovej ten sevřenej pocit uvnitř. Zbytek odpoledne proběhl úplně normálně. A já druhý den usedla ke stolu a povídám "dobrou chuť", ten sevřenej pocit uvnitř mě ale nepustil. Třetí, čtvrtý a desátý den jsem už vždycky říkala "dobrou chuť", pěkně výrazně, nezapomněla jsem. Po deseti letech není jediné jídlo, u kterého když říkám "dobrou chuť", kdy bych si nevzpomněla. Jediné. A tenhle příběh je jen střípek toho, co všechno bylo..

Lidé si většinou neuvědomují, jak moc jejich slova můžou někoho ranit. Jak hluboko se můžou zarýt. Sami už po pár minutách nevědí, že je řekli. Vztek a hněv je to nejhorší na tomhle světě. Možná leda závist je horší, ale tou působí člověk bolest maximálně sám sobě. Upřímně doufám že ne, ale bojím se, že i já jsem někdy někomu řekla něco, co ho možná bolí do teď. Upřímně, nejradši bych to nějak vynahradila, ale to už nejde. Slova už nejdou vzít zpátky.

Nebyla to tahle jedna věta, mám jich v sobě víc. Nejsou třeba ani nijak útočné nebo řečeny v hněvu a vzteku. Ale nesu si je v sobě, protože v hloubi duše k nim mám určitý vztah - negativní i pozitivní.

Někteří nechápou, proč jste takoví, jací jste, ale jsou to přesně tyhle sem tam řečené drobnosti, co definují vaši osobnost a ty její temnější stránky, o tom jsem přesvědčená. Někdo má těch temných stránek hodně a to proto, že si prošel hodně podobnými nedělemi...

Na svět se rodíme čistí, šťastní, neposkvrnění světem, a ten z nás pak udělá toho kým jsme. A protože děti nejsou samostatné, jsou to rodiče kdo je "vytvářejí" jako první. Jizvy od nich jdou pak těžce odbourat... Myslím, že budu jednou skvělej rodič, protože nikdy nebudu chtít, aby moje dítě v dospělosti mělo ty samý problémy jako já. 


Nice girl, speak more.
Proč tenhle nadpis? Mám pro vás ještě jeden příběh.. Jedno léto jsem společně se skupinou mladých lidí z celého světa dobrovolničila na jihu Portugalska. Byla to skvělá zkušenost - na podobných místech jsem v životě potkala ty největší učitele. "Volunteering is a work of heart." Poslední den jsme dělali různé společné aktivity, vyplňovali dotazníky, jak se nám tam líbilo, společně meditovali, a taky jsme každý dostali kus papíru a vzájemně jsme si na něj psali s ostatními vzkazy na památku. Tohle byl jeden z mých vzkazů... V tu chvíli mi to došlo. Nikdy předtím jsem si tu neděli se svým chováním nespojila. Od téhle neděle nic moc neříkám jako první, vždycky čekám až co moje okolí. K novým lidem jsem uzavřená a trvá mi dlouho, než si k někomu najdu cestičku a společenské události mě spíše znervózňují, než abych si je užívala. Bojím se, že něco (u)dělám špatně a že se na mě někdo naštve.. k lidem nemám moc důvěru a sama sebe tím strašně štvu.

Možná trochu naivně věřím, že tenhle blog může číst jen někdo, kdo je podobně citlivý jako já, a že to nikdy nikdo nezneužije proti mě. Napsat tohle byla velká terapie. Neřekla jsem to nikdy žádné svojí kamarádce. Nikomu. Asi jsem nenašla toho správného člověka a dusila to v sobě. Teď je to černý na bílým a je to zvláštní pocit.
.

NEJNOVĚJŠÍ

Pořád jsem to já Včera jsem se po třech měsících viděla s jednou kamarádkou. Jako první na mě vybalila, že jsem hrozně zhubla a jak m...

NEJOBLÍBENĚJŠÍ