How I felt about January

I am quite busy these days, but as I decided to write at least one post per month, I am here. This turned out to be a diary of mine, rather then blog about something, but that´s fine. I kinda like it. But, of course, the idea of "professional" blogging is in my head once again these days. It happens every time I get busy. Like my mind is making fun of me. I decided not to push myself in it in the first half of the year which will be probably super busy because of my seasonal job (I already told you, didn´t I?). And later on, let´s see. I wish to learn to accept the things as they come.

I have to say once again, January was somehow a busy start of the year, which I didn´t expected. We were working also on weekends. You don´t want to spend 12 hours on Sunday at your job, just sayin. But fortunately this lovely thing is over. Now on, I hope, the job will happen only during working week. So there will be more time for creativity and self development yeee :)

We have planned a lot of travels for this coming season. I simply cannot wait. These, unfortunately, don´t include Scandinavia, which is on top of my bucket list for ages, but contains a lot of other places I am craving to see. Paris. Budapest. Sardinia. In the mean time I am reorganizing "old memories" in journals and planning new wall decorations from our past travels, as well as reorganizing my closet. Every time I declutter my closet I feel like something heavy just stepped away from my shoulders. I feel free, more me. Organization is somehow the key for my inner peace. I forgot during the university years about how many diaries I have written in my teenage years, how many times I have organized my table, my book shelves, and so on. I am getting slowly to that routine once again.

And yoga! Oh my dears, yesterday I managed to do the "crow pose" for the first time. I love how yoga teaches me to be patient about my life.

Pictures + expenses | Mexico

Another thing I owe you (it seems like I really enjoy this phrase as an intro lately) is the calculation of our expenses! So let´s see how the trip went on the monetary side... In fact I don´t want to go through all the notes and sum it up all again, just to give you a precise number. I will give you an approximation. Because I was writing straight every expense we made until the last couple of days (Mexico city + Miami). Both were the places where we spent a looot, but I never finished the "expenses diary" to know the exact number. It is better for my conscience because in Miami, to be honest....I was just shopping. I never shop like that back in home. I am not one of these people obsessed with clothes and full wardrobes of new stuff all the time. I like my old T-shirts a lot and am fine with it. But to me, a passionate traveler, there was not a much to do in Miami, so I went to a lot of shops, saw all the high quality goods at cheaper prices than back home, and went all crazy :D

Ok, so my overall approximation is that you can make a month in Mexico in 50.000 Czk (including flight tickets). I get this question quite prequently, so I think it could be handy for you to know, how much does the life cost there.

Expenses per person:

  • Flight ticket (return Prague-Miami, one way Miami-Cancun, one way Mexico city - Miami): 19.000 CZK
  • Accomodation (mostly hostels, AirBnb): 8.000-10.000 CZK 
  • Food (one meal out every day, other meals from supermarket): around 8.000 CZK
  • Public transport (colectivos, bus, boat, bike and scooter rent): 6.000 CZK
  • Entrance fees (pyramids, national parks, museums): max 2.000 CZK
  • Others (souvenirs...): 5.000 CZK

One thing I want to point out is the accomodation, because it really matters on your preferences. On the touristic spots you can live on a real budget in a dorm for usually less than 200 CZK per night. On the less known places the price goes up because there is no business competition, so dorm could be 500 CZK per night. It was easier for us as a couple because in that case it was cheaper (and much more comfortable) to rent an appartment on AirBnb. I can highly recommend AirBnb, I have only good experiences with this platform. We usually paid around 700 CZK per night for the whole flat - which was quite a deal. We were switching in between these two options. When we wanted to socialize, we booked a hostel. When we wanted privacy, we booked Airbnb.

Above all, Latin America is amazing for backpackers, because you can easily get on the budget and see a lot.

Hello my dears in 2018!

a mug I made befor Christmas in cool coffee/craft Prague place I recently discovered

I owe you an explanation. I have started this year in not as fabulous way as I should - sick in my bed. In fact I am sick for almost two weeks today, what a strong flu it was! No champagne, no cool dishes, also almost no family throughout the holidays, except my dad. That´s how bad it was. It was more of a nightmare than a holiday. You would say I am exaggerating, but I was excited about these holidays for the past month or so. Not only that the before-Christmas-period was super busy at my job, but I also knew that it will be the last free week for the next months, because until July it will be all super busy again. Well, there was nothing we could do about it. We were both sick at the same time so we just layed in our beds, sweaty all day, taking Paralens. The good thing is I finished Harry Potter book which was half-unread since the autumn. I am slowly re-reading the whole series. In 2017 I managed the first two books, let´s see how many I can do throughout 2018. It is not a run, I want to enjoy it slowly, like I used to when I was a teenage girl. It is not as good as the first time, but still good enough to keep me on its pages for hours. There was not so many authors that could do that with me. I mean I have discovered another great books and authors but nothing beat Harry Potter until now.

Ok, now back to the explanation. The theme is changed, again, and I write in English. Luckily there is no domain name change haha (and there will not be!). I no longer care about what the others think that much and want to write more freely. I always had a better expressing abilities in English - everything just sounds so natural to me - plus I have a bunch on international friends and family, who I want to understand to my writings as well. If you have read my new description "about" you already know it. I have decided that this year will not be as blues as 2017. I honestly have no idea where I lost myself the past year, but I was quite unhappy. You could probably see it from my pictures. I want to start all clear in 2018, and blog theme is a great way how to start. I already cleared a bit of my Instagram, which is always refreshing. In fact I decided quite spontaneously, couple of clicks and here we go! That´s what I want to become again, more spontaneous, less afraid, not try to please everybody all the time and not constantly compare myself with the others. I was ruining my life by the last two things mentioned for a long time. That constant urge to scroll through somebody elses´s Instagram and the constant feeling that I am not doing enough, that I am not enough.

I can´t wait to be healthy again and to start with yoga again. I miss it so much. This year I finally want to make headstand. My hands are so weak I was never able to do it. This year is the year I will work on my balance through yoga. It is the only exercise that makes me happy. It is so rewarding watching your body transforming through the time on the mat. It makes me so happy.

And I am changing a job soon. I know this is my biggest stressor, because I am not fully enjoying what I am doing. It was definitely a great job oportunity after college, but it is not what I want to do for the rest of my life. It is not OK when you are so mentally tired from your job that you don´t enjoy the free time afterwards. What was the last time I enjoyed taking pictures other than on holiday. It was not because I was not in a mood for it because I was so tired from my job all the time. I know this is so much wrong. That´s not how life should be lived, right? Everything we do should push us higher to what we want to become.

So now I want to save most of my money and than make the move. I am currently searching for options worldwide. Prague life is nice and easy but not my cup of tea. I need less stress - I don´t say less work, but less stress - to me Prague people are worldwide masters in making a stressfull environment. But maybe that is just my point of view. I recently realized I am missing economics, so maybe I could move back to my field of study. But it is quite challenging, or almost impossible, to find such a job abroad with the "czech economic basics"....buuut let´s see what future brings, and let´s leave it open for now.

when we were sewing our Christmas socks by the fireplace

Manifesting 2018.

Jsme naše myšlenky

Čím víc častěji si čtu o manifestaci k dosažení vlastních snů, tím víc si uvědomuji, že jsem vlastně vždycky tak trochu manifestovala, aniž bych to škatulkovala jako nějakou manifestaci, a už vůbec aniž bych si uvědomovala, že si tím do života pomalu přisouvám sen za snem.. Už jako malý ucho, kdy jsem si sama sebe představovala v Kalifornii, a za pár let stála ve vlnách oceánu v San Diegu... Jak jsem si přála v dospělosti cestovat, a vlastně jsem si vymanifestovala dva půlroky života v cizině a mezinárodní rodinu..

Poslední měsíce (roky?) jsem přestala, ztratila se, pohupovala se tak nějak ve vesmíru, žila ze dne na den, protože na větší přemýšlení "nebyl čas", často nespokojená, a pořád jsem nemohla rozlousknout tu bublinu negativity. Proč jsem nešťastná, když "mám vlastně všechno"? Ta otázka mi zněla v hlavě víceméně denně.. A bůh ví, že jsem se snažila najít cesty ven ze svojí vlastní hlavy. Byla to cesta uvědomění si, při čem je mi krásně a při čem ne tak úplně moc..a přitom se těmi "nepříjemnými" věcmi obklopuji denně. Paradox? Ano. A přesně za tyhle malé změny budu manifestovat v roce 2018 já... 
Víc radostí, míň starostí života. 
(A někdy tak trochu za nás oba, totiž mě a Tomáše.)

 V 2018..

Začnu svůj první celý rok na rostlinné stravě. Půl roku jako vegan změnilo moje myšlení k nepoznání, a jsem za tohle spontánní rozhodnutí jednoho červnového dne roku 2017 nejšťastnější na světě.

Tím zachráním život desítkám zvířat ročně - cool, co? Na veganství jsem přešla spíše ze zdravotních důvodů, ale i tak to stojí za zmínku

Postupně nahradím také "nezdravé" veganské potraviny těmi výživově hodnotnějšími (bílé mouky, arašídové máslo, oleje..). Zařadím více čerstvé živé stravy.

Postupně vyřadím/vypoužívám další chemii z koupelny a nahradím je přírodními alternativami.

Začnu svůj první celý rok bez chemických léčiv.

Odstěhujeme se do cizí země, čímž si splníme sen..

Vytvoříme si domov na místě, kde budeme cítit to něco.....dobrou energii asi.

Pořídíme si náš vlastní minivan a projedeme s ním novou část Evropy. A když by vyšlo to stěhování, tak ho pořídíme v jiný části světa a objedeme s ním tu.

Budu cvičit jógu a dál pracovat na vlastní flexibilitě.

Nekoupím si žádný zbytečný kus oděvu.

Budu pravidelně používat diář a deníčkovat, abych ulevila hlavě.

Budu kreslit dál, co mě baví, na větší plátna.

Rozjedu svůj první online prodej výrobků, čímž si vytvořím boční příjem.

Nebudu se stresovat materiálními a finančními bariérami. Nechám věci plynout.

Budu vděčná za milé lidi ve svém životě, s kterými budu dál prohlubovat svůj vztah.

Koupím si novou kameru, s kterou budu moci fotit to, co chci nejvíc.

Budu víc přemýšlet o množství odpadků, které vyprodukuji - snaha zminimalizovat na minimum.

Nebudu psát často, ale budu psát smysluplně tak, aby blog sloužil jako inspirace pro ostatní, ne jako deníček pro mě. Koneckonců, ono se to dá krásně propojit i tak...


Another worlds

Oh the places we will go. Oh these hidden midnight heavens of starry skies. These dark fields. Leafes of grass, the trees..all shivering slowly in the silent wind. Just you and me and another galaxies....We were talking about life at them, about the other form of life there, maybe clever then us, maybe not. Maybe some form we cannot even think of because of our narrow imagination. ⚫These moments are the ones I am happy to capture on canvas anytime. This one is a gift for my mum and her soon-to-be husband to their new house which I am sure they will move in in the next year. Let this be a little happy painting as a remembrance of our happy night memories over a camp fire with some bottles of wine and Slivovice in almost any weather, and lets remember all the little trips we took on the afternoon before around lakes and forrests they once called a home.

Vždycky jsem tak trochu balancovala..

Být sám a být osamělý jsou dvě odlišné věci. Když jste sám, pravděpodobně nemáte partnera, ráno sám snídáte, čistíte si zuby u zrcadla úplně sám a taky sám odejdete do práce, ve svý oblíbený košili a pěknejch botách. Po práci si jdete třeba zaplavat, sám, nebo na večeři. Jen tak a sám. Uleháte s nedopitou sklenkou vína, vaše oblíbená knížka se rozplácne listy dolů na podlahu, a vy máte na rtech v polospánku ten spokojenej úsměv, jak moc pohodovej to byl den. Naproti tomu, když jste osamělí, pravděpodobně se tak cítíte nejčastěji v místnosti plný lidí. Facebook máte určitě každý den zaplněný spoustou novinek od "friends", který pro jistotu nejsou poslány přímo vám, ale na "zeď", to přece aby s tím nebyla taková práce a aby to rovnou viděli úplně všichni! Sociální sítě nám přeci ulehčují život... 
Osamělost je zoufalý volání po sobě samým 

Vždycky jsem balancovala na hranici těchto dvou pojmů. Jednou víc doleva, jednou víc doprava. Jednou sama, jednou osamělá. Jednou šťastnější a vyrovnanější, jednou trochu víc v prdeli jsem přes zdi neviděla na vlastní život.. Pokusím se vám vysvětlit proč. Samozřejmě také proto, že jsem INFP - to vše vysvětluje z velké části. Jsem prostě od přírody trochu citlivější.. Dřív jsem za vinu dávala prostě život. To, že jsem si špatně vybrala vysokou školu, to že se mi rozpadá rodina, to, že přes práci nestíhám a spousta kamarádství se mi tím pádem rozpadá, to, že za to může ta hektická Praha.. až se z ní odstěhuju, všechno bude OK. Po čase jsem pochopila, že to já jsem jediný kormidelník svýho vlastního života a že za mě nikdo nic neudělá. Že život je složitej, a že to co řeším, jsem často úplný prkotiny. Ale jsou to prkotiny, který mě občas po večerech rozpláčou, občas rozezvučí můj hlas na Tomáše nebo někoho jiného, kdo je zrovna po ruce. Jsou to vážně jen prkotiny? .. Vidím, jak strašně důležitá je výchova dětí. Jak strašně moc důležité je láskyplné zázemí lidí, kteří vás podpoří, kteří vám poradí a zajímáte je a zamýšlejí se opravdu nad tím, co by bylo nejlepší pro vás, ne to, co by bylo nejlepší pro ně. Náš život je jen náš, jen my sami můžeme změnit nešťastné dni ve šťastné. Zapomínám na to častěji, než bych chtěla. A mám pocit, že prostě neumím být v pohodě, že ten stres vlastně už snad i sama vyhledávám a stavím si kolem sebe ty zdi pořád dokolečka...

Osamělost je často znakem, že jsme se tak trochu ztratili.. v sobě, v životě, v ztracených a nalezených přátelstvích,.. a hledáme zase cestu sami k sobě.

Číst, psát, kreslit to, fotit to, mluvit o tom... Psaní o ničem, co dává smysl jen mě.. jako třeba tenhle článek. Kreslení abstraktních obrázků, focení detailů, kterých si nikdo jiný nevšimne.... mluvení se spřízněnou duší.

Moje nejoblíbenější články na podobné nálady jsou na Thought Catalogu, kde jsem zrovna teď. Vždycky si tam najdu něco hlubokýho, svýho a jedinečnýho.

Malá vysvětlivka k článku: dneska jsem to dostala, proto jen ty nejčernější myšlenky... Holky, taky si s vámi hormony v průběhu cyklu dělají, co chtějí? Já se občas zpětně nepoznávám.. :D Ale příspěvek na tohle téma už stejně nějaký ten pátek mám v hlavě nastíněný, tak pod vlivem hormonů se konečně dobral na světlo světa

Mexico city rush | Miami beach chill

Mexico city nám moc nepřálo. Během první hodiny byl Tomáš bez peněženky. Můžu vám říct, že jsem v životě neviděla takhle narvaný metro a takovej divokej dav lidí (v tu chvíli spíš zvířat než lidí). Tomáš je navíc dost opatrnej, a když okradli i jeho, tak byli fakt šikovní.. Přijeli jsme nočním busem ze San Cristobal a hned, ještě celí rozlámaní a ospalí, jsme šli do metra. Jedna důležitá věc, kterou jsme o Mexico city metru nevěděli, je, že během rush hour (cca 8-10 a 17-19) se tam vůbec nedoporučuje chodit ani místním, protože je prostě šíleně přetížené. My v půl devátý úspěšně koupili lístky, sešli dolů a jen zírali. Milion lidí na nástupišti, v zastávce vlak, kterej přes ten dav nemohl zavřít dveře, všichni se mačkali hlava na hlavě.. dávali jsme si na cennosti velký pozor, nicméně když přijel vlak, do kterého se nám podařilo vejít - to byl asi pátý - dav nás tak semlel, oddělil od sebe a já stála celá zkroucená s krosnou na zádech, s batohem s cennostmi někde zkroucenou ruku v davu, v jednu chvíli jsem nemohla vůbec dýchat.. Tomáš to samý, ale prý si pořád držel ruku na kapse, v které měl peněženku, ať se dělo, co se dělo. Bohužel jsme potřebovali vystoupit na zastávce v centru, a tady vás lidi nenechají vystoupit jako u nás. Prostě se v tu chvíli, kdy se otevřou dveře začnou lidi cpát dovnitř i ven, hlava nehlava. Kort v centru, kde je hodně  lidí i mimo rush hour. Já myslela že fakt nevystoupím, už mi dav tlačil někam zas dovnitř, já tam na ně začala křičet, úplně zoufalá, protože Tomáš už byl někde venku, a pak se objevila jeho ruka a úplně mi z toho davu musel vytáhnout. O pět vteřin později zjistil, že nemá peněženku... Já si myslím, že si nás tam nějaká banda vyhlídla v davu, jediní turisti s krosnama široko daleko, a do Tomáše prý v jednu chvíli někdo strčil tak, že kdyby si nedal ruku před sebe a nechytil se (čímž na vteřinku pustil kapsu s peněženkou), tak by upadl a lidi ho nejspíš udupali.. no prostě děs. Místní nám pak v hostelu říkali, že je to běžný a že jsou to sesynchronizované skupiny.. Zloději si vůbec nepolepšili, v peněžence byly asi 300$ a my akorát máme další zařizování.. Viděli jsme stejně narvaný metro ještě jednou - poslední den okolo šesté, ale to už jsme na to byli připravení (myslím, že jsem nikdy nedržela kabelku tak křečovitě).

Že moji peněženku ukradli v Playe, to víte z dřívějších příspěvků. Tudíž Tomášovo karta byla naše poslední a neměli jsme v ten moment u sebe skoro vůbec žádnou hotovost. Já měla v peněžence asi 150$ a v batohu 50 USD. Já se tam normálně histericky rozbrečela, co teď budeme dělat. Ještě týden cest před námi.. To jsem ale nevěděla, že má T. v krosně schovanou svoji rakouskou kartu, která nás zachránila. 
Ale bylo to s ní ze začátku o nervy :D šli jsme na oběd a chtěli s ní zaplatit a pán, že chip nefunguje a nemůže ji načíst. Hned jsme letěli do banky, panika "co budeme dělat" zpátky, a myslím že jsem Tomáše nikdy neviděla v obličeji tak bílýho :D naštěstí bankomat fungoval normálně a vybrali jsme si. Tyhle peníze plus kartu nosil celé tři dny v Mexico city Tomáš zavěšené pod oblečením v takovém tom cestovatelském pouzdře. My se tomu před odjezdem smáli něco takovýho nosit, ale něco na tom, pořídit si to do tak velkých měst jako je Mexico city, bude...

Takže tak jsme začali. Potom jsme přijeli do hostelu, který byl prostě odporný.. tím myslím čistotu, taky jsem teda měla pocit, že nám co nevidět spadne na hlavu, stěny byly z papíru a patra na sobě naskládaná tak po různu našikmo. Bylo slyšet každé šustnutí ve vedlejším pokoji. Jo a náš pokoj byl bez okna :D i když podle Hostelworldu měl mít balkon na kterým se prohánějí jednorožci... Ale dobré bylo, že na střeše měl hostel terasu s výhledem a skamarádili jsme se tam s fajn lidmi. Z toho s jedním 49letým Kanaďanem z Portugalska, co má rodinu všude po světě, a děti v našem věku a choval se s námi jak kdybysme byli stejně staří.. Jo, tyhle cestovatelský přátelství mě baví.

Navštívili jsme dvě muzea - archiv fotografie a Národní muzeum umění. Fotografie překvapivě nic moc, Národní muzeum bylo parádní! Jinak jsme bloumali uličkami, parky a tak, jedli pili.. měli jsme zase božský tacos! Fakt nevím, kde jsme měli nejlepší...asi na trhu v Cozumelu.. ale tyhle byly taky boží! Byly z Taco housu, restaurace spíš jen pro místní, a poprvý se mi stalo, že jsem musela asi na deset minut přestat jíst, protože jsem myslela že mi shoří pusa z takový zelený salsy (nebyla to zrovna odlehčená verze pro turisty:D). Naštěstí jsem měla Micheladu na zapití..

Tip od místního na výlet na vyhlídku na Popocatepetl - Cerra de la estrella - byl super výšlap :) tohle místo moc doporučuji, hlavně za jasného dny, kdy bude výhled. Za ten pocit, sedět nad Mexico city na ruinách pyramidy a mít ho jako na dlani, ten kopec určitě stojí. 
Taky jsme jedno odpoledne strávili na UNAM (Universidad autonoma de Mexico), což je jedna z největších univerzit v Severní a Jižní Americe (330 000 studentů) a má obrovský kampus. Mě tyhle studijní prostředí prostě moc baví, připadám si tam dobře. Úplně mě to nalákalo začít ještě nějaké další studium, když jsem tam tak pozorovala to dění, hráče fotbalu, intelektuály s knížkou pod stromy, klubový trička a popíjela svoje studentský kafe (týpek na stánku mi ho normálně nalil studený a pak ho ohřál v mikrovlnce!:D)

Zemětřesení naštěstí nebylo. Můžu vám říct, že není moc příjemný pocit, na ulici narážet na zelené kruhy, kde se lidé mají v případě zemětřesení shromáždit (jsou to místa dost daleko od budov, aby se na vás nezřítily). Člověk tam pak chodí uličkami a čeká to každou minutou.. místy je chodník hrbolatý a některé ulice mi přišly malilinko šikmé, což budou asi pozůstatky na nějaké minulé zemětřesení. Mexico city je postavené na bývalém vyschlém jezeře, tudíž stojí na podmočeném základu, což znamená, že se stále mírně propadá.

Jinak Mexico city byla oproti zbytku Mexika dost divočina. Prostě 10ti milionove město no, tam se vždycky najde nějaký ten podivín na ulici, kterému se raději vyhnete obloukem.. pro nás to byl po Chiapasu dost šok. Na všechno se ale dá zvyknout, člověk pak už ví, kterým částem se vyhýbat atd..

Také vám musím podat hlášení, jak to bylo s tím naším odletem do Miami, který jsem minule nakousla. Když mi ukradli peněženku, přišla jsem taky o imigrační kartičku - při vstupu do země platíte 500 pesos "vstupní" poplatek (bývá zahrnuto v ceně letenky) a vyplníte jim kde budete, kdy odjedete atd. Část formuláře vám zůstane a potřebujete ho zase při výstupu ze země - a ten já už neměla. Místní mi říkali, ať si rezervuju extra čas na letišti, abych to tam vyřešila. Byly jsme tam teda 5 hodin dopředu a paní na přepážce Volaris, která neuměla anglicky, mě moc nechápala a dala mi ten formulář vyplnit znovu a ať přijdeme za dvě hodiny. Čekali jsme tedy, mezitím nás vyhnala security, že (v noci) nemůžeme sedět na zemi na letišti (kde nejsou žádné lavičky), a paní si nás za dvě hodiny nepamatovala,dala nám letenky, a poslala nás na druhou stranu terminálu na imigrační. Tam si nás pán vyslechl a řekl nám, ať to vyřešíme v Guadalajaře. Cestu letadlem nevím, spala jsem. V pět ráno v Guadalajaře teda chodíme terminálem sem tam, hladoví unavení, a hledáme imigrační.. zjišťujeme že je venku, takže musíme ven z terminálu a vystát si frontu. Když mám na novým formuláři konečně svoje razítko a pustí mě ze země, máme asi hodinu do odletu a před sebou dlouhou frontu na prosvícení... Jsme krapet nervózní. Samozřejmě pípám a kontrolují mě zvlášť. Přijdeme ke gatu a ve frontě nám kontrolují letenky a paní "are you Michaela?" Já že jo, a v duchu si říkám bože co ještě :D vybrali si mě na hloubkovou kontrolu, musím se zout, objíždějí mě v rukavičkách celý tělo, když paní vypadne moje gopro, když mi začne prohrabávat narvaný batoh, jsem už krapet nakrknutá.... Díky bohu vše ve finále ok a jsme v letadle. Vzlítáme a já pořád čekám, kdy bude jídlo. Naposledy jsme jedli v sedm večer a je sedm ráno a my celou noc stres a zero sleep.. a před námi 4.5 hod let. Dozvídáme se, že je všechno placené, i voda. Nemáme už pesos a tak zkoušíme naši napůl funkční kreditku a..nefunguje. Jak jinak v ten den... Nezažila jsem nikdy tak nepříjemnou zkušenost s létáním jako s Volaris, už s nimi fakt nikdy neletím. 
Najedli jsme se až v Miami v půl druhý odpoledne ve fastfoodu na letišti. Jenom podotknu, že jsem dost nepříjemná, když mám hlad.. chudák Tomáš :D A pak jsme ještě zjistili, že i naše zavazadla byla pod hloubkovou kontrolou, a moji krosnu prostě zničili. Urvali mi jedno ze dvou poutek, která ji drží pohromadě a ouško za které se dá nosit. Takže je po příjezdu domů na vyhození.. hned jsem si taky kontrolovala, zda mám všechno, protože jsme si na netu přečetli, že občas zaměstnanci něco z kufrů ukradnou.. Naštěstí jsem měla vše. Ale Volaris už nikdy. A příště udělám řádný průzkum než zas nějaký letenky zabookuju.

Tři dny v Miami byly fajn a zítra už frčíme zpět do Evropy :) Pamatuju si, jak nám před Mexikem připadalo Miami divoké, teď nám, speciálně po mexico city, připadá jako nejbezpečnější místo na  světě :D
Miami je teda pro backpackery dost drahé, už jen hostel stál majlant (ale zas oblečení boty kabelky atd tu člověk nakoupí desetkrát líp než u nás) a taky jídlo je tu fakt dost drahé. My se ve dvou nenajíme pod 20 dolarů.. ale objevila jsem jeden malý ráj. Whole foods market, kde teda to jídlo taky vyjde cca na 10/os, ale je to bufet na váhu a většina věcí je veganská. Všechno bylo tak výborný! Už se těším až si zas budu doma tyhle věci moct vařit.. úplně jsem si ty salátový směsi po všech těch fastfoodech užívala. Celý ten obchod je boží, prodávají organické věci, seženete tam všechny superpotraviny na které si vzpomenete, všechno zdravé a za normální ceny. Líbí se mi, že nešikanují lidi, co chtějí jíst zdravě, přirážkama na zdravý potraviny. Nákup tam vyjde stejně jako ve Walmartu. Jinak většinou v obchodě vyjde levněji cola a brambůrky než voda a banány, to je fakt děs. A nad cenou piva tady radši pomlčím.. :D peníze tu fakt lítají, člověk ani neví jak. Je to holt jedno z nejdražších míst ve státech, co se dá dělat.

Docela se těším domů, i když cestování je samozřejmě super :)) Doma doplním ke všemu foto :) Vykecávala bych se tu klidně dál, ale už je zas pokročilá hodina a nás zítra čeká náročný odletový den.. tak zase příště.

"Wherever you go, you are there waiting for yourself" <3

Byli jsme v Guatemale!

($ = mexické pesos, jako vždy:))

Tak dnes pro změnu z letiště! Jsem přibližně týden pozadu s příspěvky, máme za sebou pár božích dní v Chiapas a teď tři hektické dny v Mexico city.. původně jsem chtěla napsat z busu do Mexico city (15 hodin), ale pak jsem v buse padla za vlast a vzbudila se skoro až na místě. Takže mám co vyprávět! Ani nevím, kde začít.

Čekáme zrovna v Mexico city na letadlo do Guadalajary a pak do Miami. Koupili jsme si tu letenku už v červnu a měl to být přímý let včera odpoledne (schválně jsme si z důvodu bezpečnosti příplatili za let odpoledne,abychom se nepřesouvali na letiště někdy za tmy), a před týdnem mi přišel email, že prý změna a že letíme ve tři ráno o den později a ještě s přestupem.. zrovna lowcost cena letenky to nebyla (cca 8000 Kč pro oba), tak jsme byli naštvaní a snažili jsme se jim dovolat protože nám to zase narušilo další rezervace ubytování atd, ale call centrum bylo pořád unavailable a na email mi do teď nikdo neodpověděl. Budem teda rádi jestli vůbec odletíme. Nechápu, že si takhle aerolinky dělají co chtějí. Takže teď trčíme v noci na letišti, zítra budeme úplně nepoužitelní, aneb přesně co jsme nechtěli a za co jsme mysleli, že si připlácíme.. Abych to teda shrnula, tak společnost Volaris fakt nedoporučujeme.

Poslední příspěvek jsme psala z cesty do San Cristobal, tak se pokusím navázat, kde jsem skončila. Z celého Mexika to pro nás bylo to nejhezčí městečko. Lidé tam byli trochu víc normální než třeba v Playe - každý se vám nesnažil každou minutou něco vnutit. Na druhou stranu to je městečko plné řemeslníků a umělců, kteří zde prodávají svoje výrobky.. různé ty barevné peněženky, talíře, polštáře, vyšívané košile, šaty... do toho sem tam malinkatá galerie s obrazy.. No já tam byla jak v ráji. Nikdo vám nic nevnucoval a byla tam taková pohodová atmosféra. Vše tam stálo tak půlku cen v Cancún a výběr byl mnohem větší. Taky jsme tam zrovna dorazili v termínu místního festivalu a díky tomu jsme objevili skvělou indiánskou rockovou skupinu, kterou jsem z první řady nafotila. Bydleli jsme v malinkatém AirBnb na kraji města, tak jsme museli do centra s taxíky nebo půl hodiny pěšky. Taxi je v Mexiku hrozně levné, to je velká výhoda. Teda mimo Mexico city, ale i to je tak za třetinu cen v Praze. Většinou jsme tu platili tak 40-60$, v Mexico city okolo 100-150$. Využívají ho tak hodně i místní.

Jeden den jsme si zaplatili tour na 120m vysoký vodopád El Chiflon a do národního parku Montebello lagoons u Guatemaly. Byli jsme v Guatemale! Nebo.. alespoň naše telefony si to několikrát za den myslely. Montebello lagoons je na hranicích a jedná se o skupinku 59 jezírek, kdy má každé trochu jinou barvu díky organizmům, které v ní žijí a dalším přírodním okolnostem. Pohybovali jsme se mezi nimi sem tam, tudíž jsme možná technicky hranici vážně překročili... (Mám si Guatemalu počítat mezi navštívené země? :D)
Jedno jezírko je dokonce s pitnou vodou pro okolní vesnice! Což se dozvíte z cedule, kde vás na břehu prosí, ať si v něm neomýváte nohy.. Montebello lagoons je to takový klenot, který dosud ještě neobjevilo až tak moc turistů. Obojí moc doporučujeme! Gigantický vodopád El Chiflon, 120m valící se energie, to snad ani není třeba slov.. to bylo prostě neuvěřitelný. V jednu chvíli jsem tak koukala z horního patra dolů na výhled do vodopádu, úplně promočená od vodní páry, a kolem mě začali lítat barevní motýly a byl to takový tropický kýč a já to prostě milovala..
Tour jsme zvolili proto, že sám by se tam člověk dostával horko těžko a ceny tours byly dost nízké. Celodenní tour od osmi ráno do devíti večer nás stála 300$ pro jednoho. Všechno bylo několik hodin daleko od sebe. Nicméně i tours mají svoje nevýhody, protože jsme všude byli strašně kraťoučce, pořád se někam spěchalo, a to já moc nemusím. Ráda si místo, které se mi líbí, fakt důkladně projdu, nasaju atmosféru, a nemusím moc ten styl cestování všude selfiečko a frčíme dál.. Ale i přesto bylo krásný obě místa vidět alespoň takhle narychlo.

Jo mimochodem, ty barikády, o kterých jsem minule psala, jsou, jak jsme zjistili, v této oblasti dost běžné. Projeli jsme jich už tolik, že je ani nevnímáme. Většinou stojí na silnici pár dětí s kalíškem a chtějí nějaké drobné.. načetla jsem si o tom konfliktu více a snaží se tak donutit vládu k jednání, aby se osvobodili od Mexika. Většina Chiapas je dost chudá a věří, že si jako samostatný stát polepší. V San Cristobal prodávají spoustu předmětů s touto tematikou (plakáty atd) a je to už desetiletí starý konflikt..

V San Cristobal jsme také poprvé v Mexiku jedli v restauraci, kde byla půlka menu vegetariánská, dala jsem si burger z cizrny a fazolí <3 Já tu s tím měla poměrně dost problém a většinou na menu nebylo vůbec nic vegetariánského, nebo jedině quesadilly, a ty už po třech týdnech nemůžu ani vidět - moje tělo ten sýr fakt prostě už nechce. Chutná mi úplně divně, vůbec ne jako dřív, nevím jak to popsat.. Jinak snahu jíst tu vegansky jsem vzdala hned na začátku. Ale maso ani omylem, přes to nejede vlak. Ještě když jsme viděli, jako to maso po kvantech porcují na ulici na sluníčku a kolem poletují mouchy... Vždycky jsme tedy v restauraci nakoukli do menu, většinou neviděli nic vegetariánského, a poprosili jsme, jestli by nám nemohli něco udělat mimo menu. Většinou je napadla tak ta quesadilla nebo tacos se žampiony (ty už taky nemůžu ani vidět). Na zeleninu si úplně nepotrpí. Někdy ale byli ochotní udělat i třeba vegetariánské burrito s fazolemi a rýží a to byla lahůdka největší. Nebo fajitas, mnaaaam. Ale žádat ještě bez sýra už nepřicházelo v úvahu :D už tak většinou dost dumali, co do toho taca teda dají, když maso ne, pokud nám rovnou radši neřekli, že vegetariánského nemají nic. Samozřejmě jsme mohli do drahých evropských restaurací, kde bysme se najedli do aleluja, ale my chtěli zkoušet právě ten jejich vyhlášený street food. Většinou ale byli fakt ochotni a snažili se vyjít vstříc, i když jsme se domlouvali rukama nohama :) docela jsem si na tu kuchyni zvykla, na chili, salsy a limetky, i na Micheladu - pivo se solí a limetkou. Úplně jsme s Tomášem vymýšleli, co všechno dáme do našich tacos, až si je budeme dělat doma... Těším se na to, protože mexická kuchyně je fakt výborná a vegetariánsky nabízí spoustu možností :)

San Cristobal byl teda moc fajn. Tour byla teda náročná, protože celý den v zadní řadě minivanu a hup hup xx hodin, protože Mexičani se vyžívají ve zpomalovačích na silnicích. Jako třeba semafory, to moc ne, ale zpomalovače, to oni rádi. A někdy třeba rovnou šest za sebou, kdyby náhodou jste si neurvali kolo už o ten první nebo druhý :D někdy jsou na pro nás dost nepochopitelných místech, třeba v prudkém kopci nahoru, ale holt jiný kraj, jiný mrav :) ..

Omlouvám se za trochu krkolomné vyprávění, doufám, že to má alespoň krapet hlavu a patu, protože to píšu v jednu v noci na zemi na letišti. Mexico city, a jak nás (zase) okradli, o tom až zítra, ok? :)

Džungle, pyramidy a vodopády

Zdravím pro změnu zase z autobusu. Máme za sebou krásný den v Palenque, o kterém vám chci napsat. Bohužel jsme si zde naplánovali pouze jeden den (dvě noci), ale vyžití by tu bylo na mnohem déle. Ale protože bych ještě strašně ráda stihla Sumidero canyon (asi 200km na sever) než odjedeme, tak byl čas jet dát. Odlétáme z Mexika už za týden, čas se nám tu tedy rychle zkracuje, a jsme pořád hodně daleko od Mexico city, tak je už nejvyšší čas se začít přesouvat na sever. Mexiko je tak velká země a je tu tolik, co vidět, a co zažít.. bylo strašně těžké vybrat jen něco a poměrně s velkou lítostí jsme dneska opustili Palenque. Je to malá vesnička ve státě Chiapas, odkud je to coby kamenem dohodil do Guatemaly, kde je Kalakmul a spousta dalších národních parků, kde můžete vidět opičky atd. Taky jsme v oblasti krásných vodopádů a tyrkysových řek, a jako bonus v džungli najdete spoustu mayských pyramid :) Vážně nechápu, proč Palenque není turisticky víc profláklé. Nám to zatím přišlo jako to nejkrásnější místo z Mexika. Určitě se sem, nebo přímo do Guatemaly jednou vrátíme. Hodně lidí míří spíše do Belize nebo Kostariky, ale Guatemala je prý stejně krásná a mnohem levnější - to jen tak tip na další cesty od zcestovalého Australana z našeho posledního hostelu. Také nám doporučil "Bat tornado" v Mexiku, které bychom příště taky rádi viděli. 15 milionů netopýrů každý večer odlétá a ráno se vrací, vytváří přitom něco jako černé tornádo, je to přírodní úkaz, který neuvidíte nikde jinde na světě.

Takže potom, co jsem vám udělala přednášku o tom, proč je Palenque ideální cestovatelskou základnou, pojďme na to, co jsme tam teda zažili my :D Přijeli jsme ve středu večer po osmi hodinách v buse z Campeche. Čtvrtek, včera, jsme měli na výlety, a dnes, v pátek, už jsme od rána zase v autobuse do San Cristobal de las casas (9 hodin). Jak jsem chválila zdejší cestování busy, tak uz ho pomalu začínám nenávidět :D To už bylo snad milion hodin, který jsme tu strávili v busech. A to ta nejdelší cesta, 15 hodin do Mexico City nás teprve čeká.. Bude to jediná cesta přes noc, jinak jsme opatrní a jezdíme jedině přes den, na základě spousty doporučení na internetu ohledně bezpečnosti při cestování po vnitrozemí Mexika. Původně jsme do Mexica city chtěli přeletět, ale protože bychom letenku kupovali na poslední chvíli, vycházela tak 4x dráž než bus, tak to pro jednou riskneme (bus cca 900$, letenka přes 4000Kč). Neměli bychom projíždět žádnou nebezpečnou oblastí, tak to určitě bude OK.
Jsou tu oblasti, kde bych v noci nejela ani za nic. Prý hlavně na severu Mexika, kam jsme vůbec nejeli a řadí tam drogové kartely, a nebo jsme to četli právě o cestě z Palenque do San Cristobal po route 199, která vede horami a spoustou indiánských vesniček. Je to nejkratší cesta do San Cristobal. Už druhý rok zde trvá konflikt mezi místními a policií, kdy klidně i ozbrojení vzbouřenci stavějí na silnici barikády a přepadávají autobusy. Po každém projíždějícím chtějí nejméně nějaký cash za průjezd, to ještě v lepším případě. Nejednou jsme četli o hořících autobusech na kraji silnice... Prý to ale není úplně každý den, někdy se dá projet bez problému, jindy ne. I když doufám, že jsme si svoji smůlu na tomhle výletu už vybrali, když mi ukradli peněženku, nicméně jsme usoudili, že se té oblasti radši vyhneme. ADO busy z Palenque do San Cristobal jezdí právě z tohohle důvodu už nějaký čas jinudy, což je cesta o mnohem delší (přes Villahermosa a po dálnici do Tuxtly), ale bezpečnější. Bohužel ale kvůli tomu neuvidíme vodopády Agua Azul a Misol-ha. Ale zase za pár dní bude (snad:)) Sumidero canyon, kde jsou taky vysoké vodopády. A hlavně, včera jsme viděli naprosto úchvatný místo, Cascadas de Roberto Barrios, a to byly ty nejkrásnější vodopády, co jsem kdy viděla. Je to taková alternativa k Agua azules - alespoň podle fotek mi to tak přijde. Jen Agua azul jsou více známé = hodně turistů. Na Cascadas de Roberto Barrios nás bylo pár, což bylo úplně skvělý. Jsou to čtyři kaskády vodopádů se spoustou bazénků a tůněk s bublinkami. A jako bonus se v té krásné tyrkysové průzračné vodě dá koupat :) po vodopádech lézt, skákat, a tak. Je to nádherný místo, já se teda jen válela po kaskádovitých bazéncích a fotila, ale Tomáš si šel i skočit z asi 7 metrů. Voda kupodivu nebyla úplně ledová :)

Jak se na Cascadas z Palenque dostat? Dá se jet colectivem za 50$ jedna cesta, vstup je cca 30$. My ale tohle colectivo ve městě za boha nemohli najít, zastavili jsme jich snad dvacet a nikdo nic nevěděl (večer jsme v hostelu zjistili, že fakt jezdí, jen z boční ulice, a všichni říkali, že ho taky hrozně dlouho hledali). Nebylo moc času nazbyt, protože bylo už po 12 a cesta tam trvá cca 45min a okolo páté už se stmívá.. tudíž jsme neochotně zašli do Tour agency a zaplatili si tour za 180$, obě cesty i vstup. Cena mi to přišla skvělá, o peníze ani tak nešlo, ale cestování colectivem je sranda.. třeba tady jezdí místo minibusů trucky a vy sedíte vzadu. Tušíte dobře, že jimi moc turistů nejezdí, spíše cestovatelé, a hlavně teda místní. My jsme s Tomášem asi vzhledově prototyp turistů protože v jakýmkoliv městě neuplyne pět minut, aby u nás nezastavil taxikář jestli někam nepotřebujeme hodit.. trpělivě všechny odmítám, ale včera už mi málem trpělivost došla, když u nás zastavilo snad deset taxikářů za sebou, když jsme se snažili na hlavní ulici stopnout to colectivo. Už jsme myslela, že se na ty vodopády nedostanem, ale naštěstí vše dobře dopadlo a bylo to krásné odpoledne. Je to takový klenot uprostřed džungle.

Před vodopády jsme si dali boží vegetariánské quesadily - strašně moc pálivé i když se salsou vždycky fakt šetřím! Ty jejich omáčičky jsou zrádný.. a ještě předtím jsme ráno navštívili pyramidy a mayské městečko Palenque. Museli jsme vše takhle naštosovat do jednoho dne, ale poměrně ten čas na pyramidách i odpoledne na vodopádech stačil. Nechápu, proč je třeba Kukulkánova pyramida v Chichenitza známější, protože tohle místo bylo mnohem krásnější. V ChichenItza je jedna velká pyramida, tady celé malé městečko fotogenických pyramidek, na některé se dokonce může nahoru! To byl vždycky můj sen vyjít si nějakou pyramidu a užít si z ní výhled.. Palenque je džungli, stejně tak vodopády, první dvě hodiny jsem nervózně vyhlížela tarantule a pestrobarevný hady, ale potom už jsme lítali džunglí sem tam. V Palenque byl božský klid, jen upozorňuju, že je tam příšerný hic. Vyplatí se si přivstat a jet tam brzy ráno. Otevírají v 8 a colectivem je to 15min, cesta tam i zpět stojí 40$ na osobu a dá se chytit na hlavní silnici před ADO bus station (minivan označený nápisem Ruinas), vstup 70$ + 45$ za kameru. Všechny suvenýry z Playa a z Riviera maya tu pořídíte za půlku..

Bydleli jsme v hostelu Yaxkin, což je jediný, který byl na Hostelworldu. Jako zázemí nic moc, hlavně po hotelu v Campeche:D, ale nakonec se mi tam moc líbilo, protože to bylo v přírodě, měli tam koťátko a papoušky a byli tam fajn spolubydlící. Cena 800$ pro oba na dvě noci.
Píšu si pečlivě všechny výdaje a doma pak zase sepíšu, kolik nás co stálo. Sama tyhle info na internetu při plánování považuju za nejužitečnější.

Update: Už jsme v San Cristobal a barikády, o kterých jsem psala, že jsou na route 199, kterou jsme schválně objížděli jinudy, byly i na naší delší cestě.. Nicméně jsme všechny projeli, aniž by řidič zastavil. Normálně bych o nich snad ani nevěděla, kdybych zrovna nevykoukla z okna a neviděla vojáky na jedné straně a místní, kteří měli natažené lano přes silnici a mávali ať zastavíme, ale řidič to lano prostě strhl a projel. Bylo to v horách na klikatých silničkách. Můžu říct, že to nebyla úplně příjemná cesta, i když se vůbec nic nestalo, možná ale ještě ten noční bus do Mexico city přehodnotíme, protože bychom touto oblastí znovu projížděli.. Ale oproti tomu, jak asi vypadá route 199 to nic nebylo.

Dia de los muertos

Včera jsme oslavili jeden z místních největších svátků, Dia de los muertos, naše dušičky, americký Halloween. Chtěla bych se o tu zkušenost podělit, protože se mi líbí ten kontrast, s jakým zde vnímají smrt. Samozřejmě ztrátu blízkého odtruchlí, to je samozřejmé, ale na svátek mrtvých si to připomínají spíše vesele. Nevím, jestli je to jen můj pocit, ale Dušičky mi přijdou čistě pesimistické. Chodí se s květy k hrobům, lidé znovu truchlí. Jako by si lidé připomínali spíše den, kdy milovanou osobu ztratili, než tu osobu samotnou. V Mexiku pojímají smrt jako odchod na nějaké další, lepší, místo. Není to nutně konec, ale věří, že se osoba, která odešla, nyní má lépe. V Den mrtvých pak oslavují jeho vzpomínku, připomínají si, jaký člověk to byl a co měl rád. Vaří mu jeho oblíbená jídla atd, protože tak se s ním dokáží znovu spojit v jeho posmrtném životě.

Oslavy tu probíhají velkolepé, na několik dní zavírají obchody, úřady.. Jsme nyní ve státě Campeche, který je poměrně tradiční a uchovávají stále živý prastarý zvyk, kdy na den mrtvých čistí kosti svých milovaných zemřelých. Doslova tak vyjmou kosti z hrobu, v domě umístí jakýsi oltář, kam je vyčištěné na několik dní vystaví spolu se vzpomínkami na tu osobu, např. právě s oblíbenými pokrmy, fotkami, oblíbenými předměty.. Je to přinejmenším zvláštní pocit vidět kartáčem chlapečka čistit lebku svojí babičky.. Smrt tu ale není žádné tabu, a s kostmi se zachází přímo posvátně. Ve městě Campeche, kde jsme do dnešního rána pár dní pobývali, se pořádá celý karneval, kdy celá jedna ulice byla plná těchto svatyní, které soutěžily o tu nejhezčí. Bylo vidět, že soutěž neběží první rok, protože většina kreací byla vskutku dost originálních. Stavěli jim celé mini domečky, které krásně nazdobili, chodilo se v místních květovaných šatech nebo v krásných kostýmech.. Člověk nevěděl, kam se koukat dřív. Počkejte na fotky ze zrcadlovky, jen co se k nim zpátky doma dostanu :) Jojo mám takového staříka, který nemá wifi, a ven z něj fotky dostanu jen přes počítač, který jsem už nějaký ten týden neviděla..

No a později večer se začne slavit v hospodách a pokračuje se další dva tři dny. (Takže jen co jsem v minulém příspěvku napsala, že nechodíme na žádné party a jsme úplně svatí, tak se to nějak zvrtlo :D) Ukořistili jsme v supermarketu poslední upíří paletku barev na obličej, a každý si něco rychle vytvořili na obličeji, navlékli jsme se do triček, která jsme na tu příležitost měli koupená už asi týden, a šlo se. Musím říct, že i když to byla maska doslova na poslední chvíli, byla jsem s výsledkem moc spokojená. Hned co jsme vyšli z hotelu, tak se nás lekla první holčička, co jsme potkali  haha
Já nevím, nějak je mi ta mexická oslava dne mrtvých poměrně sympatická :) Není to smutné truchlení, spíše veselé vzpomínky a oslava dalšího života.


How I felt about January

I am quite busy these days, but as I decided to write at least one post per month, I am here. This turned out to be a diary of mine, rathe...