Top Social

Image Slider

Jakej byl Orientation week

19. listopadu 2015

*AMERICAN STORIES III.*

Konec května a náš Orientation week. Nemám na něj moc happy vzpomínky. Tak to tak přeletím, ale myslím, že je důležitý ho zmínit, abyste věděli, že taky něco (hodně věcí) na tom úžasným americkým létě není zas tak úžasný, jak se z rozesmátých fotek může zdát.


Ráno po příjezdu, po tak kraťoučkým spánku, poprvý vidíme náš kemp v celý svý kráse. Sluníčko, vůně lesa, milion lidí a chaos. Mačkáme se v koupelně, většina holek si tam žehlí nebo kulmuje vlasy, v tu chvíli moc nechápem, ale hned jak se zas s holkama sejdem v ložnici, padne jednoznačný rozhodnutí koupit na léto dohromady žehličku (přece jenom si nechcete připadat ošklivě mezi takovýma princeznama). To nás teda brzo přešlo. V tom vedru a vlhku si naše městský evropský vlasy stejně jeli svoji vlastní serenádu.

Po snídani jsme jeli na náš první shopping do Walmartu. U staff housu nás čekali naše žluťáky, a hurá zas hodinka cesty hop sem hop tam, hlavně žádná bezpečnost. Myslím, že strach z jízdy školníma autobusama odešel někdy při čtvrtý, pátý jízdě... pak už jste na americkým levelu a bezpečnou jízdu prostě neřešíte.


Když jsme dostali hodinku na Walmart, připadalo mi to jako mraky času. První třičtvrtě hodinu jsem strávila jenom v kosmetice, Přesně podle instrukcí, který jsme dostali před odjezdem, ať netaháme těžký šampony, jsem teď vybírala celou svoji drogerii (vybraný Aussie, který tou dobou ještě v drogérkách v ČR nebylo, bylo ve finále proti Arkansaskýmu vlhku stejně bezmocný). Na výběr ňákýho chybějícího oblečení už moc času nezbylo, čapla jsem poslední levnej spacák, co tam měli (mám do teď, moje srdcová záležitost, takovej cestovní buddy), rychle pár sladkostí u kasy, a stejně jsme s Jančou byli u busu poslední, že? 


Orientation week znamenal to, že tam ještě nebyli děti, ale už tam byli všichni zaměstnanci, a všichni jsme si zkoušeli svoji práci nanečisto. Bydleli jsme ten týden v chatkách pro děti, s ostatníma američanama. Se svýma američankama jsem se celý dni neviděla, měli jsme rozdílný povinnosti, a večer jsme se měli společně účastnit různých aktivit, a mít spolu tzv. Devotional (o tom za chvíli). Ten týden jsem trpěla jak pes. Nerozumněla jsem jižansko americký angličtině, z jejich strany absolutní nezájem se bavit, z mojí v podstatě taky. Večer v deset Devotionals. Každý večer, celý léto pak. Zúčastnila jsem se první večer, pak jsem vždycky zmizela. Tyhle problémy první týden jsem neměla jenom já, ale skoro všichni internationals. Pamatuju, jak jsme v noci s Jančou stáli na mostě mezi našima dvěma chatkama, a čekali až se v chatkách zhasne a oni půjdou spát, abychom mohli jít taky a nemuseli nikomu vysvětlovat, proč jsme tam nebyli na Devotionals. Já nevim jestli tam ještě někdy nastala situace, kdy bych se tam cítila takhle, takovej ten pocit, že si chceš sbalit svý saky paky a naskočit na první letadlo co letí daleko.

Devotionals bylo každovečerní  předčítání z bible. Všichni si v chatce sedli do kroužku na zem, vzali si bible, někde je otevřeli a předčítali si části a pak je rozebírali, a bavili se o svých životech, o světě, … Popravdě, u toho jednoho Devotionalu co jsem se zúčastnila, celou dobu jsem mlčela, a nevim jak moc dobře jsem si jejich rozhovor přeložila. Tehdy jsem nechápala, která bije. Teď už mi to třeba připadá zajímavý, ale tehdy prostě.... bylo mi to strašně nepříjemný, sdělovat svoje vnitřní pocity v podstatě úplně cizím lidem, a teď na povel všichni brečet.

Přijedete na nový místo, unavení, nová práce, nový lidi, a ano i v Americe pekelnej kulturní šok. Nulový čas na aklimatizaci, a ten náboženský šok jsem hlavně vůbec nečekala.



Mě vždycky píchne u srdce, když na ten týden vzpomínám, jak jsme unavený stáli bezmocný na tom mostě. Těšili jsme se jak malý na nastěhování do Staff housu na konci týdne. Tak rychle jako z týhle chatky jsem se snad nikdy nesbalila. Šťastnější vzpomínky rozjedem zas příštím příspěvkem, slibuju!

Jak jsme dorazili do kempu

9. listopadu 2015
*American stories II.*

Při psaní diplomky prožívám zatím boží muka. Tenhle začátek mi jde tak ztěžka... Právě teď nastal čas, kdy budu muset pro inspiraci do svých vzpomínek před 18 měsíci. Kde jsem to skončila? Jo, 21.května 2014, letiště Praha, 6.50 ráno. Vlastně tedy úplný začátek tohohle mýho život měnícího dobrodružství. Zvědavost?:)


První problémy nastaly hnedka na letišti v Chicagu. Všichni jsme trnuli, jestli nás pustí na území USA (=jestli máme správně všech padesát papírů..). No ze 6 nás prošlo 5 :D Sranda jako žádná, hlavně pro Anetku, kterou si odvedli někam dozadu policajti (a že ti američtí nahání strach!), a nikdo nám nechtěl říct, co se tam s ní děje. A teď jen 2 hodiny na přestup na poslední let. Do toho Janičky ztracenej kufr. Potkáváme první budoucí spolupachatele z kempu (protože, upřímně, zas tolik letů denně do Arkansasu nelítá). Po hodině čekání přejíždíme na jinej terminál, protože času už není nazbyt. Chvíli po nás se objeví Anet, a všechno se vysvětluje. Na ambasádě v Česku jí vydaly špatný typ víza, i když z její strany bylo vše ok, prý se jí tam desetkrát omlouvali, a ať běží a stihne to další letadlo. Takže zase všechno dobrý. Z euforie vplouváme do první hospody a chceme si dát naše poslední pivko (v kempu byla striktní policy, a celý 3 měsíce jsem neviděli jedinou kapku alkoholu). Cena 10$ za třetinku je tragická, ale co bysme pro naše poslední pivo neudělali. Navíc jsme neměli moc času, takže honem honem rychle nám sťukněte stoly, rychle přineste první pivo co tu máte.. a už bychom zas rádi rychle platili....pán z nás asi měl docela srandu.


Tak miniaturní letadýlko! OK určitě existujou i menší, ale na dvouhodinový let to bylo docela psycho. Jedna řada sedadel, ulička, pak dvojsedadlo. Vyšší osoby se museli při pohybu uličkou krčit. Celkově tak pro 50 lidí. A už tady potkáváme první usměvavý farmáře ve vysokejch botách, kostičkovanejch košilích a kovbojskejch kloboucích. Ty z nás taky mají srandu, a když jim povídáme, že budeme pracovat v Ozarku, úplně se rozzáří, a že prý jojo Ozark my známe. To je od Vás strašně hezký, že jste přijeli tak zdaleka pracovat až tady! Krásný vidět vděk, od lidí, kteří Vás ani neznají. Už tady mi Arkansas vplul pod kůži.


Za 2 hodinky letu vyprchávají účinky posledního piva a přichází na nás hodně velká únava z už asi 25 hodinový cesty. Na Little Rock national airport přistáváme se západem slunce. Country idylka. Na letišti se nás schází asi 50 internatinal pracovníků. Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko. Levná pracovní síla, já vím :D Nakládáme věci do malý dodávky s potiskem smějících se dětí řádících na atrakcích v Ozarku, a my sami, totálně okouzlení, nasedáme do žlutýho školního autobusu. JO, přesně ten ze Simpsonů, nebo z jakýhokoliv americkýho filmu. Akorát naživo ještě lepší. Stavíme u první hamburgrárny, podle řidiče, který byl přibližně v našem věku (a z kterýho se později vyklubal náš šéf Rod :D) dostáváme nejlepší arkansaskej burgr. Navíc náš první americkej! A k tomu obří neskutečně ledový kelímky s kolou. Všechny okýnka autobusu jsou dokořán, Rod řídí jako drak, pásy nikde, přichází tma, a únava přebíjí strach. Mě začíná být šílená zima, před námi jsou ještě asi 2 hodinky zběsilý jízdy a skákání autobusu na jakýkoliv silniční nerovnosti. Kelímek s ledovým nápojem je zlo, nikdo ho nechce držet, není ho kam odložit, a kvůli zimě se to nedá vypít.


Na místě jsme tedy někdy uprostřed noci. Už asi 30 hodin na cestě. Ještě musíme pěšky přes celý kemp na takzvanou registraci a lékařskou prohlídku. Proč zdůrazňuji, že pěšky, a že přes celý kemp - ona je to asi 20 minutová záležitost. Příště Vám ukážu mapku, o jaký velikosti území se tu bavíme:) Při prohlídce jsem si připadala jako nějaká verbeš z Evropy, která musí bejt prohlídnutá proti vším apod, než si ji pustí do svých prostorů. Bez přikrášlení. Z únavy jsem už nebyla schopná ani říct svoje jméno nebo výšku. Naštěstí nás za půl hodinky pustili a dovedli zas na začátek kempu do Staff housu, což byl náš budoucí tříměsíční domov. 

Místnosti plný paland, zvuky větráků, spící lidé. Padli jsme na první volnou postel a vzbudil nás až ranní budík v 7.00. Strašně málo spánku po tak náročný cestě. To jsem ještě netušila, že se takhle nezastavím téměř celé léto... 


Páni. Kdyby mi psaní diplomky šlo podobně, jako vyprávění Ameriky, můj svět by byl hned krásnější. Tak já to jdu zas zkusit, jo? Pokračování příště!

Cizí slova ve mně

5. listopadu 2015

Je toho moc, co chci říct. Ale ne dneska. Za 10 minut musím odejít do školy, a sedím tu v pyžamu, nesbalený věci, ale už musím prostě tady něco! Nesnáším, když blog stojí (můj i cizí:)).

Dneska nálož podzimnícch fotek plus slova z poslední doby, který slyším ve svý hlavě už dlouhý dny... 


"..you construct your life, your happiness, on something that is just so not real. All these followers, all these likes... I was miserable inside, there is nothing inspirative about a girl that is 15 and is counting every calorie to show up her stomach in the skinny shorts..." #letsbegamechangers



 "..VŠE styl není nic pro mě. Na podzim jedeme s přítelem pracovat na Novej Zéland. Vybrali jsme ho proto, že je daleko. Pracovat budeme někde na farmě, budeme chovat ovce a bude nám fajn..." (Humans of VŠE)

"Míšo, mě hrozně baví tvý nadšení. Ty musíš mít tak strašně spokojenej život." 

 

"..Lásko, ten email pro tebe mam v konceptech, jsem teprve v půlce a už teď se strašně těšim na tvoji odpověď, jsi součástí mě..." 


Je to fajn, necítit se sama se svýma myšlenka. Mít lidi, co chápou. A já mám takových pár, na prstech jedný ruky byste je napočítali.  A to je dost smutný. Čím jsem starší, tak ňák přestávám chápat svět, a tím víc jsem přesvědčená, že Evropa není místo, kde chci v budoucnu žít. 

Užijte si fotky z Moravy!
Doplňuju svoje český cestovatelský vzdělání. 
A že mi toho ještě chybí..