Top Social

Image Slider

Pár dní v Los Angeles

30. června 2016



Los Angeles. Hned na úvod musím podotknout, že do LA jsem se ze všech míst, která jsme si to léto naplánovali navštívit, těšila nejmíň. Já jsem takovej ten přírodní typ, co radši jede k jezeru do lesa nebo na pláž než do středu velkoměsta. Hlavně LA je známý veškerým tím pozlátkem, příslibem slávy, drahým zbožím a drahýma party. No, nic moc pro mě… Nicméně, LA je klasika a vynechat ho při cestě po západním pobřeží by byl hřích..

  

V LA byla zatím největší koncentrace černochů, kterou jsem v USA viděla. Absolutně nic proti. Podotýkám to spíš proto, že v klubech hrála hlavně R'n'B hudba, což není vůbec moje gusto. Zatím tady LA jen hejtuju, a to není úplně fér. Takže teď už jen ty hezký věci! Protože vždycky jsou i hezký věci a nic není jen černý nebo bílý. 


Byli jsme ubytováni přímo na Walk of fame. Několikapatrový hostel, takový průchoďák, a jak se později ukázalo, skoro každý místní ho znal. Nicméně je to hodně působivý, když z recepce v prvním patře máte výhled na hvězdy a ruch velkoměsta a to vše za nějakých 15-20$ na noc.

Walk of fame během dne


Když jsme přijeli, tak jsme byli strašně hladoví, tak jsme se šli zeptat na recepci, kde je nejbližší In'n'Out. Doporučovali nám ho všichni jako první věc, když jsme říkali, že míříme na západ USA. Recepční nám také jako insider tip doporučil objednat si hranolky tzv. animal style. My jen, co to je?? A on, uvidíte… In'n'Out byl kousíček od nás a byl narvaný k prasknutí. Dodnes obdivuji tamější zaměstnance, že dokáží pracovat v takovém tempu. Jak se ukázalo, animal style french fries byl tajný kód na objednání hranolek přelitých skvělou sýrovou majonézovou omáčkou.. Základní menu můžete vidět na fotce (boží ne?!) In'n'out je fakt nejlepší burgr na světě! Měkoučkej tučnej burgr, z kterýho vám všechno leze ven. Nutno podotknout, že tohle byl single cheeseburger. Ještě mají double a triple a to si fakt neumím představit, že někdo dokáže ukousnout. In'n'Out jsme v Cali navštívili ještě mockrát..



První podvečer jsme se vydali na tůru k Hollywood sign. Já jsem chtěla až nahoru za písmenka, ale ostatní mi pořád tvrdili, že to nejde, takže jsme šli jen na kopec, odkud tam byl výhled. Taky tam byl nádherný výhled na mrakodrapy města. 


Jinak LA a okolí je strašně obrovský. Když vidíte obrázek města, většinou je uprostřed dominantou několik mrakodrapů. To je Downtown, takové to business centrum města, a třeba Walk of fame je v úplně jiný části. Tam jsou naopak budovy jen několikapatrový, žádný mrakodrapy. Většinou jsou všude jen obchody, nebo kluby, sem tam divadlo apod. A všude obchody se suvenýry.

rainbow :))
 

Jeden den ostatní vyrazili na Santa Monicu a já měla ten úžasný nápad, že poslechnu recepčního, který nám doporučoval Hermosa beach, protože tam nejsou lidi a je zrovna tak krásná. Já měla původně v plánu,že se vyrazím podívat do Newport beach, protože na mapě je kousek od LA. Táhl mě tam seriál O.C., který jsem jako teenager žrala, a který se odehrával právě tam. Pán na recepci mi ale řekl, že se tam a zpátky za jeden den nedá dostat, že je to moc daleko. Sama jsem žádnou cestu vygooglit nedokázala – jako kdyby tam nikdo z LA nejezdil?! – a tak jsem si teda řekla, že Hermosa beach bude místo mýho výletu. No. Takže zatímco na Santa monicu, jakožto turisticky oblíbený místo, se dalo dostat z Walk of fame za asi půl hodiny JEDNÍM autobusem, Hermosa beach měla cestu poněkud složitější. Jela jsem minimálně dvěma linkama metra, nejmíň hodinu. V metru jsem byla jediná bílá a zastávky připomínali spíš okolí věznice než město Los Angeles. Netušila jsem, kde jsem, a ani pořádně kam vlastně jedu. Zachránili mi pak dva policajti, kterých jsem se úplně zoufalá vedle nějaký dlouhý zdi s ostnatým drátem zeptala, jak se odsud můžu dostat na pláž. Musela jsem se vymotat z areálu věznice (ne nebyla to věznice, ale opravdu to tak vypadalo) a projít okolo x zdí a uliček s ostnatýma drátama všude kolem. Vůbec to ve mně nevzbuzovalo důvěru, to mi věřte, a dala bych nevím co za to, být na nějakým bezpečnějším místě. Konečně jsem našla nějakou autobusovou zastávku, kde samozřejmě autobus jel jednou za hodinu. Jak jinak. A tak za další hodinku a půl už jsem viděla kraj oceánu, a za dvě už jsem stála na liduprázdný obří pláži. 

cesta na pláž


Sem tam človíček, na kraji promenády jedna plážová vilka za druhou, kalifornský vlajky notovaly do rytmu větru a celou scenérii v moři zakončovaly dlouhý mola. Takhle přesně má podle mě vypadat Kalifornská pláž!  


Foukal silný vítr, nad mořem opar z vedra a byly velké vlny. Taky bych tady měla přiznat, že jsem měla pořádnou kocovinu z předchozího divokýho večera. Pokoušela jsem se si jít zaplavat, ale za a) nikde nikdo neplaval b) silný vlny my dovolily jít asi po kolena, a i tak mě občas skoro povalily c) kocovinka způsobovala mojí občasnou nestabilitu a schýzu z utopení :D Řekla jsem si, že pro jednou nebudu riskovat život a spokojím se s ležením na osušce. Pozorovala jsem okolní dění, sem tam nějaký běžec, sem tam plačící dítě. Po pár hodinách jsem se šla podívat na molo a pozorovala surfaře. 



Když se blížil večer, vyrazila jsem na cestu zpět, která byla stejně špatná jako cesta tam. V jednu chvíli jsem se bála, že to schytám od gangu ověšenýho řetězy. Díky bohu, opět, jsem přežila a na hostel jsem dorazila, když padla tma. Opět děkuji svým strážným andělům! 

LA dovyprávím příště, kupodivu k němu mám hodně co říct :P

 

Surfování v San Diegu, splněnej sen

26. června 2016

Cestování: San Diego to L.A.

V San Diegu jsme strávili celkem tři dny. Líbilo se mi, že se tam nikdo nikam nehnal. Panovala tam spíš atmosféra malýho surfařskýho městečka než posledního velkýho americkýho města před mexickou hranicí. Většinu času jsme strávili samozřejmě na pláži a užívali si oceánu...


Kalifornský palmy <3

Ten žlutej domeček? Dream house!

Takovej oceán má docela sílu, což ví každý, který u nějakého někdy byl. Na poklidné poplavání jako v Jadranu to úplně není. Což mě upřímně docela vadí! Já se v moři ráda povaluju a užívám si plavání. Teda, abych to uvedla na pravou míru, má to svý plusy i minusy. Minusy, že válet se ve vlnách nejde bez toho, aniž byste se báli o vlastní život, a spíš strávíte většinu času na ručníku na pláži. Plusem zas je, že můžete surfovat. Naučit se surfování byl jeden z mých nejstarších snů. V Kalifornii jsem si ho spíš jen vyzkoušela. Zjistila jsem, že sotva unesu prkno a že se u toho dá pěkně pomlátit. Nepostavila jsem se ani jednou, a příště na to stoupnu jedině, až budu mít trošku svaly na rukou. Je to fakt nutnost na to, abyste vlnu přeprali. Jinak naprostá dokonalost, to jedno odpoledne se surfem byla taková euforie. S holkama jsme si udělali samozřejmě mini maxi photo shoot..

před....
....o pět vteřin poté
 ...topíme se pět metrů od břehu XD

Náš hostel pořádal tzv. Surf days, kdy se ráno naložila dodávka zájemců, k tomu se přihodily dva surfy a jelo se na punk na pláž, kde nás na pár hodin vyhodili. V dodávečce o čtyřech řadách nás bylo tak 20 a já poprvý zakusila pocit klaustrofobie, kdy jsem se krčila v zadní řadě v rohu a myslela si, že tahle cesta je moje poslední. 

momentka ze Surf dodávky, aloha!
šťastnej špek

Další den jsme na pláž jeli na vlastní pěst. V autobuse jsme potkali jiné Čechy, kteří tam pracovali po barech a bydleli v pronajatém domečku blízko pláže. Dream summer <3 Večer nás pozvali na party, takže jsme se v San Diegu dostali do domu plnýho Čechů a Slováků a trochu jsme tam dělali bordel v jinak dost klidný ulici. Znáte z amerických filmů takový to, jak se lidi z okolí jen tak scházejí u domu, z kterýho zrovna hraje hudba? Nevadí, že tam nikoho neznáte... tak tak nějak to tam opravdu funguje. Potkali jsme tam mladej americkej pár, kterým se prej atmosféra tohohle domu a lidí, co tam bydlí strašně líbí, a chodí k nim často.

Nikoho jsme moc neznali, tak jsme se spíš drželi spolu, a celej večírek vyvrcholil tím, že prej "Jedete s náma do Mexika? ...vemte si pasy, jde se." A my prej WHAAAAT? No byli jsme poseroutci a nejeli. Přece jen vidina toho, že místo už naplánovanýho třítýdenního cestování poletím z Mexico city domů byla silnější než touha po party v Tijuaně. Ven z USA to s naším vízem prý nebyl problém. Problém by byl se pak vrátit a bylo to jen o tom, jak přísně by nás na hranicích zkontrolovali.. neriskovali jsme. Později v noci jsme ukecali taxikáře, že nás musí vzít všechny najednou, takže z nás půlka jela schovaná pod sedačkama. Druhej den, konkrétně asi šest hodin poté, už jsme si váleli šunky a kocovinku na pláži. Není čas ztrácet čas!


V San Diegu jsem taky potkala kamaráda ze střední, což jsem považovala za nemožný, vzhledem k tomu, jak je to město obrovský. Prostě si tak jedete na skatu po promenádě a připadáte si hrozně hustě a jako local a najednou "Míšoooo?" A tam David, jako by se nechumelilo.

Takové to slavné místo s tuleněma :))

Poslední zážitek ze San Diega bylo, když nám skoro ujel brzký ranní Megabus do LA! Nějak se projevil nedostatek spánku a budík nás vůbec nevzbudil. A o LA, městě hříchu haha, zase příště....

Goodbye San Diego, you were intense....

Za hory, za doly

19. června 2016

Weekend vibes ~~
aneb hlášení z konce světa ..

Máme za sebou krásný červnový víkend na venkově plný romantických chvilek a spousty výbornýho vína, zároveň jsme ale stihli i hodně práce. Spálili jsme půlku starý rozpadlý kůlničky - víc jak dvanácti hodinovej oheň! - a já našla ve svahu už víc jak deset let zarostlý schůdky, takže se už k nám na pozemek nemusíme prodírat kolem zaparkovanýho auta a přes mraveniště. Takovýhle zútulňování a přetváření mě teď strašně baví. Jak tady na chatě, tak u nás doma jsou a ještě budou mraky práce, na kterou se ale upřímně těším. To není jak do kanclu, co si budem povídat... Čeká nás malování, nový podlahy, nábytek...prostě velká rekonstrukce. Postel v Praze zatím sice nemáme ale hlavně, že jsem už vyrobila stojánky na svíčky a pár obrázků. Klasika. Hezký osobní detaily jsou ale přece nejdůležitějšíííí !

Asi už jsem dospěla, když mě v pátek večer víc láká posedět na chatě u ohně než nějaká žhavá párty. I když jsem po dlouhé době dostala od muže krásný rudý růže, tak stejně to luční kvítí vypadá a potěší mnohem víc, nemyslíte? Vždycky když jdeme na procházku někam do luk, snažíme se nasbírat co nejvíc druhů. Tahle kytička je složená z dvanácti rostlin. 


Roadtrippin USA | San Diego

17. června 2016



Cestování, den první: Little Rock - Dallas - San Diego

Ráno nás Dave vyzvedl v kempu a na zbytek našeho prvního volnýho dne nás vzal k sobě do domu. Naši chatičku jsme zanechali v naprosto dezolátním stavu, což mě trochu mrzelo. Všude se válely tuny věcí na vyhození. Když se najednou odstěhuje přes sto lidí, tak prostě funguje pravidlo černýho pasažéra a kontejner o deset metrů dál jakoby nebyl. Nicméně nebylo v našich silách za poslední dopoledne uklidit po víc jak stovce lidí, takže náš poslední obrázek kempu nebyl právě idylka. Hned se to ovšem vylepšilo, když jsme dorazili k Daveovu domu. Každej milovník country architektury by byl nadšenej. Příjezdová cestička mezi stromama, bílý laťky, bench s houpacím křeslem a k tomu párek psů. Všude klid a nekonečný ticho! Uvnitř prostorný a roztahaný a kuchyň byla velikosti našeho celýho bytu. Ráj. Odpoledne, když jsme si dostatečně užili dům a psy, jsme pomalu vyrazili směr Little Rock, odkud jsme pokračovali nočním Megabusem do Dallasu...


Megabus, jakožto největší low cost prodejce jízdenek v Americe, využívá pro svoje zastávky občas trochu pochybný místa. Rovnou dvě z nich jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži právě hned první den naší „grace period“. A to bezprostředně poté, co jsme se dostali mimo bublinu kempu pro děti, kde se nikdy nemůže nikomu nic stát. 

plán na další tři týdny

Z Little Rocku, hlavního města Arkansasu, jsem za celý pobyt v tomhle krásným rurálním státě viděla akorát letiště a benzinovou pumpu. Áno, a ta pumpa byla ona první autobusová zastávka. Nikde nic, jen typická pumpa kterou znáte z každýho americkýho filmu, a vzadu u záchodků si dva klučíci trochu strašidelného zjevu vyměňovali drogy. V autobusu jsme byli jediní bílí. Ochranná ruka kempu nebyla zas tak špatná, říkali jsme si… V Dallasu jsme zvenčí zkontrolovali J.R. kancelář (znali jste taky ten seriál Dallas?) a z mrakodrapů jsem byla v euforii. JOOO! Jsme volní! Tehdy, když jsem pozorovala noční dění v Dallasu mi nejspíš fakt došlo, že si poprvý po třech měsících můžu dělat, co se mi zlíbí. 

Samozřejmě jsme nevěděli, kde ve městě z autobusu vystoupit, až jsme dojeli na konečnou zastávku, kterou byla opět čerpací stanice. Mrakodrapy už daleko za námi, tudíž jsme usoudili, že jsme na kraji města. Nicméně ve dvě ráno to mělo ještě trochu jiné grády než předchozí den v osm večer. Zachránila nás hrozně hodná černoška, která nám zavolala taxi na letiště. Na rozloučenou nás všechny objala a byla ráda, že nám mohla pomoct.

amerika/mexiko
Další záblesk, pozoruju americko-mexickou hranici z pohodlí osmi tisíc metrů nad mořem. Potom už San Diego. Pro mě to navždycky zůstane místo vrytý do srdce, protože bylo mým prvním kalifornským zážitkem. Ach ta moje Kalifornie! Tak dlouho jsem o ní snila a teď jsme tady..

Dáváme si burgr v prvním bistru. Snídaňo-oběd. Ubytováváme se v hostelu a hned vyrážíme na obhlídku… Překvapil mě ten klid, jaký všude vládl. Ulice široký a prázdný, sem tam auto, odevšad výhled na oceán, na obloze milion racků a prostě nešlo jinak, než vytáhnout skate a vyrazit vstříc pádům  dobrodružství. 


S Anetkou jsme si řekli, že hned první den musíme nutně k oceánu. Vždyť to přece není daleko, když ho vidíme odevšud, že… Zabalili jsme si našich pár švestek s šlo se. Autobusová linka, kterou jsme se vydali, opět skončila někde uprostřed ničeho a když jsme se řidiče zeptali, jak se můžeme dostat k moři, tak se rozesmál, a že jsme od moře moc daleko, to že musíme úplně jinudy. To dojdem!, řekli jsme si. Vyrazili jsme po cestičce pro cyklisty, která se táhla několik kilometrů rovně a zdálo se, že míří naším směrem. Na jedný straně ostnatej drát a šestiproudá silnice, na druhý nějaký mokřady napůl vyschlý řeky. 


Ani jedno ve mně nevzbuzovalo důvěru. Ani za bílýho dne nemám dobrý pocit nacházet se na podobných cestách, který jsou jako past a ideální útočiště pro úchyly. Strach jsme po chvíli zaplašili lahví vína, nicméně protože se v USA nesmí pít na veřejnosti, dál jsme nervózně pozorovali každýho blížícího se cyklistu. Protože samozřejmě naše skaty cestovaly s námi, chvíli jsme se svezli, chvíli pili, svezli, pili, svezli, pili,.. no a po krátkých třech hodinách jsme stanuli na písčitým povrchu a poslouchali šum vln. Tak tak na poslední minuty západu slunce! Štěstí jak prase. 

Můj první dojem z kalifornskýho vysněnýho moře nemohl být lepší. Obloha hrála těma nejkrásnějšíma pastelovýma barvama a vlny byly tak akorát. Místní se slejzali kolem takovejch těch ohňů v plechovejch sudech, oblikaly další vrstvy, kdežto my jsme hupsli do vln a ještě dlouho potom jsme si povídali na pláži v plavkách se zbytkem našeho vína. To nám po tříměsíční abstinenci dalo takovou dardu, že jsme vůbec nekoukali na čas a jen jsme si užívali ten krásnej okamžik a po devátý jsme si vzpomněli, že bysme se mohli začít přesouvat směr hostel, protože to do něj byla fakt štreka. No. 


Poté co jsme minuly několik autobusových zastávek jsme pochopily, že poslední autobus odjel před dvěma hodinama a další už opravdu nejede. V tuhle dobu už prostě na pláži bejt nemáš, jako by mi cedule řvala do obličeje. Takže nám nezbývalo nic jinýho než zase vyrazit pěšky. Samozřejmě jiným směrem, protože proč jít dvakrát cestou kterou už znáš.. 

Malá vsuvka do toho dramatu. Domečky v tý městský čtvrti u oceánu? Kouzelnost! Malý, barevný, útulný, s miniaturní předzahrádkou a prostě přesně vystřižený z Legend z Dogtownu. Prý se to tam točilo! Nevíte někdo, jestli je to pravda? Taky jsme potkali spoustu surfařů. Jen tak naboso, s pivem v ruce. Z dálky hrála tlumená hudba a všude panoval takový ten pohodový klid před večerní party.. Atmosféra jak svině!


Takže jsme tak tápali těma uličkama a mírně nás přepadala beznaděj, že co teď. Protože pěšky bysme reálně, i kdybychom trefili směr ve městě, kde jsme první den, došli do hostelu za nějaký nejmíň čtyři hodiny. Vlezli jsme do několika barů, abychom se zeptali na cestu a byli jsme už mírně smířený s tím, že tam nejspíš strávíme noc a pojedeme prvním ranním busem domů. Najednou nás ale zastavili nějaký kluci a že jestli potřebujeme help. My že ne, ne, to je dobrý. Přece jenom něco z tý maminčiny výchovy tam vzadu v hlavě zůstalo. Oni se ale nenechali odbýt, a že jsou cops v civilu a že nás odvezou domů. Všichni začali vytahovat odznaky a už nás hrnuli do auta. Zní to teď strašně lacině a hloupě, ale nějak jsem cítila, že to nejsou úchylové a že ty odznaky jsou pravý a nemusíme se bát. Anet mi tiskla vyděšeně celou cestu autem ruku. Njeprve jsme zahnuli do nějaký čtvrti, která byla jiným směrem než náš hostel. A oni, že se nemusíme bát, že jen jedou vyhodit kámoše. A instinkt se ukázal jako správný a opravdu jsme se potom dostali na druhou stranu San Diega, aniž by nás někdo zabil, zmrzačil, znásilnil nebo okradl. Hodný lidi na tomhle světě existujou! Tu noc jsme měly strážný anděly. Poprvé, a rozhodně ne naposledy, během našeho americkýho putování…