Top Social

Image Slider

Artová sigma a Robinek

12. srpna 2016

Vcera jsme sedeli na lavicce u Vltavy. Na miste, kde jsme predtim nikdy nebyli a znala jsem ho jenom od videni z druhe (nasi) strany. V rukou pivo, ve vlasech slunce, pozorovali jsme prijizdejici a odjizdejici privoz. Vedle me stala velka cerna igelitova taska Megapixel a ja byla nejstastnejsi clovicek siroko daleko… takovy to stesti, kdyz si koupite neco velkyho, co ne kazdy ma a na co si uz dlouho setrite. Moje prvni pevny sklo!
Doma jsem bohuzel musela pockat nez se nabije baterka do zrcadlovky, mezitim jsem usnula, takze prvni zkusebni snimky probehly az dneska za ranniho sera kratce po seste hodine. Robinek, i kdyz lital sem tam po pokoji, byl na fotkach nadherne ostry. Pokud tenhle objektiv zvlada zachytit i jeho, zachyti cokoliv. Od setoveho objektivu je to milovy krok vpred a ja se tesim na fotky z cest jako nikdy. 



Vubec posledni tydny byly vcelku fajn… Porad prichazelo neco noveho. Pred dvema tydny jsme si domu privezli neco maleho a cerneho… kocourka Robinka! Uz ted, po dvou tydnech co je s nami, ho miluju nade vsechno a vzdycky kdyz jdu z prace, tak se tesim, jak mi pobezi naproti, az vejdu do dveri, a jak mi odpoledne usne na kline s tim svym klidnym a spokojenym vyrazem, tlapku prehozenou pres moji ruku...


Nas byt prochazi rekonstrukci, ktera bude dlouha… a uz hlavne dlouha je. Protoze si ji delame sami, po praci a o vikendech, ze svych penez, kterych mame pomalu a tak nejak vsechno tvorime na koleni... brzy vse zdokumentuji.
Zitra vyrazime na tri tydny na roadtrip! Jeste pred pul rokem jsme v lete meli plan jet do Spanelska, ze pujdeme Camino de Santiago. Pred peti mesici uz to byl 300km hike napric Korsikou. Pak tam nejaky cas haprovala Asie a levny letenky.. no a nakonec to bude roadtrip po Balkane. Rezervace zadna, sbaleno zatim asi pet veci a vyrazime zitra. Takhle to mam rada! Priblizny plan je Slovinsko – Chorvatsko – Montenegro – Bosna. Minimalne ty zeme by mely sedet, ale kam nas kola naseho VW povedou, to tezko rict… vim jen, ze tam nutne musi byt nekolik klidnych dni u more, nekolik dni cisteho vzduchu v horach, spoustu nezapomenutelnych zapadu slunce a stovky kilometru hlubokych rozhovoru.. Tak tohle je priblizne muj plan na ty tri tydny.


P.S.: Dnes v noci jsou Perseidy, nezapomente vytahnout flasku vina, deku a jit si s nekym pro vas dulezitym lehnout na palouk kde vas nebudou rusit svetla mest ;)

Las Vegas

2. srpna 2016

Ze San Francisca jsme cestovali na dvě skupinky. První skupinka (já a A.) nechtěla utrácet za letenku a tak naší cestou do Las Vegas byl desetihodinový Megabus. A jak jste si správně domysleli, zbytek výpravy si vezl zadky v letadle:) Rozdíl to byl docela velký, hlavně při cenách Megabusů. A prostě znáte mě....kde to jde lowcost, tam jedu lowcost. Lístek nás přišel jen asi na 10$. Nemám při cestování ráda zbytečný utrácení. Jen pro upřesnění našeho harmonogramu - ve Vegas jsme měli zaplacený hotel na dvě noci a pak objednané auto na týden na cestu po národních parcích. 

Do teď si pamatuju, jak jsme si to s A. brzo ráno šinuly z našeho motelovýho pokoje, za sebou jsme vláčely ty naše nesnesitelně těžký kufry a záda nám táhly k zemi batohy napěchovaný vším, co se do kufrů nevešlo. V buse jsme okamžitě padly za vlast.. 

A to já jsem opravdu špatný spáč co se autobusů týče! Když jsem zrovna byla vzhůru, pozorovala jsem vyprahlou kalifornskou krajinu a jedno chudé předměstí za druhým - takové to bydlení, o kterém se moc v souvislosti s amerikou nemluví, ale které z ní paradoxně tvoří velkou část. Co je vidět ve filmech je jedna věc - i taková je Amerika - ale taky je tam velká část obyvatel žijících ve velký chudobě. Když jsem pozorovala ty neznámý městečka, který stály téměř na poušti, na ulici pár uschlých stromů, všude rozpadlý ploty a odpadky a půlka domů vypadala jako squaty - a tohohle kilometry a kilometry než se vjelo do centra města, děkovala jsem Bohu za to, v jakých podmínkách a v jaké zemi jsem vyrostla. Cestování v tomhle neskutečně rozšiřuje obzory, člověk začne vnímat svůj malý svět úplně jinak.



Vtipná byla pauza na oběd. To už jsme byli na půli cesty k Vegas, takže víceméně v poušti a najednou uprostřed toho ničeho jakýsi obchodní středisko/pumpa. Řidič nám jen řekl, že máme půl hodiny pauzu a ať jsme tam pak všichni načas. Všude kolem podobný autobusy a v tý jedný budově bylo jen několik restaurací a suvenýr shopů. V klidu jsme se najedli, a pak že máme pět minut a že jdem do busu. Já, střelec, jsem zatoužila ještě po kafíčku na cestu. To bude za minutku, povídám Anet. Objednám si, zaplatím, čekám a čekám....pět minut už to bylo minimálně. Anet běžela do busu, aby počkali. Najednou si mě všiml číšník, že tam ještě pořád stojím a strašně se mi omlouval, že popletl objednávky a už už mi dělal tu mojí. V tu chvíli přiletěla Anet, že na mě čeká celej autobus a ať pohnu. Popadla jsem svůj hot cup a letěly jsme. Přiběhnem k busu, a řidič zavřený dveře. Museli jsme ho hezky poprosit a omluvit se, aby nás pustil dovnitř, taková ostuda! On byl jako v pohodě, smál se a dělal vtípky, a stejně na nás musel počkat protože nás prostě nemohl nechat uprostřed pouště, ale ostuda to byla, to ne že ne. Pak jsme se rozjeli, a já se samozřejmě při pokusu o napití celá polila. Ale jinak to kafe bylo fajn zážitek!

Později večer, přesně v takovém tom mezidobí mezi západem slunce a úplnou tmou, se před námi začalo vynořovat Vegas. Impozantní. Nevím, jak jinak popsat slovy výjev, kdy jedete po nekonečně dlouhý rovný silnici, vidíte desítky km před sebou světla dalších aut, a všechna míří do toho velkého shluku světel na konci tý dlouhý jediný silnice. Vegas má v noci úplně přesný světelný hranice. A za nima prostě nic. Tma. Přesně takový je pohled, pokud se koukáte na Vegas a okolí z nějakého vysokého hotelu. Jen světla světla světla a pak najednou nic. Nikde. Všude dokola kolem vás za těma světlama je černá děsivá tma.


Abych vám řekla pravdu, já se do Vegas moc netěšila...hazard a párty je to jediné, co Vegas nabízí. Je to sice fajn a je strašně cool pak někomu říct, že jste prohráli deset babek v automatu přímo ve Vegas, ale daleko radši bych se už viděla někde v Yosemitu.

Přijeli jsme na autobusový nádraží a teď jsme bloumali, kam máme asi tak jít. Vyvrcholilo to tím, že jsme našli nějaký autobus, o kterém jsme si mysleli, že je náš, a nějaký kluk se s námi dal do řeči a začal nám balit jointa. My dvě spolu, to byl vždycky recept na podobný náhodný setkání hahahah. U hotelu jsme vystoupily v perfektní náladě, noc byla na spadnutí. Znáte takovou tu energii co pulzuje středem města v pátek večer? Tak ta je ve Vegas asi tak každý večer.. 

 
Náš hotel byl Stratosphere. Vybrali jsme ho proto, že má nejvyšší věž s výhledem ze všech hotelů, a navíc nebyl ani moc drahý. Zaplatili jsme samozřejmě pokoj pro dva se dvěma postelema a klasicky se nás tam seskládalo pět. Postele byly tak obrovský, že to šlo úplně pohodlně, a v hotelu byl kvůli jeho velikosti takový mumraj, že si nikdo ani nevšiml. Co jsem tak slyšela, dělá to takhle skoro každý. Stratosphere má skoro 2500 pokojů! Dokážete si představit pracovat tam na recepci? Ugh.

Bydlet v hotelu ve Vegas, je asi to nejlacinější luxusní ubytování, který jsem kdy zažila. Stálo nás to dvakrát míň než hostel kdekoliv jinde v Kalifornii, a přitom to byl krásný hotel, se střešním bazénem, vlastním zábavním parkem, spoustu restaurací, vlastním McDonaldem a celým obchodním střediskem a samozřejmě s obřím kasinem...




Co přesně se dělo každý den, to už si přesně nepamatuju... Vegas je takové to místo, kde ani nevíte, kam Vám zmizel všechen čas. Jdete do města a najednou jsou tři hodiny ráno, druhý den spíte do poledne. Nevadí to, protože je venku stejně vedro k padnutí. První den jsem nadšeně vyrazila z pokoje někdy kolem 10-11, že se porozhlídnu po okolí... po dvaceti minutách chůze na slunci jsem byla rudá a s radostí jsem zaplula zpátky do klimatizovanýho atria hotelu, a do soumraku jsem se zdržovala maximálně tak pod slunečníkem bazénu. Výbornou zábavou bylo pozorování bungee jumpingu z věže hotelu. Nahoře byl malý zábavní park, horská dráha ve vzduchu a také nabízeli ten bungee jumping. Kdyby jeho cena nebyla tak příšerně vysoká, možná bych do toho šla... (no i když v kempu jsem měla strach udělal krok do prázdna z věže asi deseti metrové, tak pozor na ty silný slova! Teď se to hezky komentuje takhle pěkně z domova.)

Večer jsme se pak hezky načančali v naší luxusní koupelně - po cestování po hostelech, a při vidině kempů již za pár dní, jsme si to pěkně užívali. Naše představa o nočním životě ve Vegas byla asi taková, že je to spíš pro high society, že se člověk musí draze oblíct, a peněženku mít narvanou dolarama - nejspíš taky odevzdávat gold kreditku rovnou u vstupu do kasina. První den jsme se samozřejmě navlíkli do krásných šatů, co jsem si nakoupili v SF, obuli lodičky na vysokým podpatku a s mini kabelkama jsme sjeli výtahem do kasina, na tváři poker face...  
Okej, takže tenhle mýtus teď společně smázneme, ok? 
Kasino bylo narvaný turistů v šortkách a žabkách (druhý den jsem svoji garderobu pojala taky tak). Pokud hážete drobný do automatu, je personálu úplně jedno, jak vypadáte, a nosí vám jeden drink za druhým. Veškerý pití v kasinu je zdarma, pokud hrajete. Zkoušeli jsme různý automaty, můžete si zvolit částku o kterou budete hrát - my jsme šli po centech - a jen jsme si nechali nosit jeden drink za druhým, takže ve výsledku jsme prohráli deset dolarů, ale u toho si vypili tři vínka. Češi no hehe. Ale vůbec jsem se kvůli tomu necítila špatně, vím moc dobře z čeho si kasina můžou dovolit vypadat tak luxusně, jak vypadají, a je mi z toho k zblití, tak ať nám z toho kápne alespoň nějaký to pití. 

Anetko nezabíjej mě za další naši publikovanou fotku, ale tahle je strašně důležitá! Z našich peněz nám zbylo 0,04$ a tahle fotka na mě křičí prostě Vegas vibes !
krabicáč na hlavní ulici ve Vegas #tochceš

Co jsem taky nečekala je, že každý kasino je otevřený pro kohokoliv. Vůbec v daným hotelu nemusíte bydlet a můžete se po něm procházet úplně bez ostychu. Stejně se všude pohybujou lidi a nešlo by to uhlídat. Jedinou nevýhodou našeho hotelu bylo, že Stratosphere je trošku dál od ostatních známých hotelů, které jsme si samozřejmě chtěli prohlídnout. Takže jsme museli busem, nebo asi třičtvrtě hodiny pěšky. 

Jestli jsem do tý doby považovala Stratosphere za luxusní, to co jsme viděli v hotelech v centru ho smetlo na podlahu. Centrum hýří všema barvama, máte tam hotel na kanálech jako Benátky - s kasinem, který vypadá spíš než kasino, tak jako palác. Pak samozřejmě taky Caesar palace, hotel ve tvaru pyramidy, sfingy, Eifellovky, taky tam je malý New York, zpívající fontána před nejznámějším a údajně nejluxusnějším lasvegaským hotelem Bellagio. Na ulicích několik klubů pod otevřeným nebem, ulicema se prohánějí nejdražší auta, všechno bliká, svítí, hraje, u stromu se o kmen opírá Jack Sparrow nebo třeba Minion. Zábavní průmysl je to jediné, z čeho tohle město dýchá.

Bellagio

Co jsme naopak skoro neviděli byly ony slavné Wedding Chappels. Viděla jsem snad jednu, dvě? Jedna byla před naším hotelem, ale zela prázdnotou.. A taky jsem neviděla nikoho, kdo by zrovna slavil "svatbu". 

V podstatě mi celý takový ten rytmus města a jeho atmosféra připadaly strašně smutný. Když vidíte některé ty lidi závislé na hazardu, jak se topí a topí v tý touze, že zrovna tuhle noc to vyjde. Zrovna tuhle noc vyhraju. A přicházejí postupně o všechno.. Hned první noc jsme se nějak zatoulali na obrubník před jedním obchodem a pokoušeli jsme se otevřít flašku vína, když k nám docupital úplně opilý a hodně draze oblečený pán, jestli nemáme nějaký drobný. Měl tak smutný a zoufalý výraz. Já jsem zásadně proti hazardu, v životě jsem si nekoupila los, ani nikdy nekoupím. Na to, abych podobným věcem věřila, mám za sebou moc výpočtů pravděpodobnosti při hodinách matematiky.

Vím jistě, že jsme se utrhli nějakou noc ze řetězu a party party do rána. Byl tam jeden klub s živou hudbou na ulici, který mi strašně připomínal můj oblíbený pražský Vagon. Tak jsem si tam tak seděla s vínem v ruce a utápěla se v depresích, že se mi stýská po Tomášovi.. ach jo. Poslední večer jsme si zahráli už na hodňáky a vyjeli nahoru na naši věž, pokochali se výhledem, udělali fotky a druhý den nás čekal check out a autíčko na národní parky....

vyjedete výtahem do 107. patra, které si krásně říká "Top of the world", očekáváte výhled, a přijde tahle dechberoucí pecka