Top Social

Image Slider

Minus šest týdnů

14. září 2016

You found parts
of me I didnt know
existed and in you
I found a love I
no longer believed
was real.

Minus šest týdnů do doby než se nastěhujeme spolu. Zatím v našem bytě bydlím sama, na staveništi. A pořád se na něco ptám. Samota člověka nutí přemýšlet.

„My jsme teď měli takový horší období...
„Nepovidej, vyyy?
  
Jo my. Já. 

Co drží pár pohromadě? Tak co, je to vždycky láska? Hm? Já už ani nevím co cítím. Život kolem mě teď letí a připadá mi, že čím dál tím rychleji. A já si připadám jako roztočená káča, kolem který se jen míhají barvy a obrysy ostatních lidí. Můj facebook je poslední dobou vyloženě místem frustrace... lidi se berou, odjíždějí, přijíždějí, představují mi nové partnery... a já tomu jen tak přihlížím a přitom můj čas ubíhá a ubíhá. Ale já setrvávám v tom, jak to je. Žila jsem dřív vždycky daným okamžikem. Budoucnost jsem si samozřejmě nějak představovala, ale tak nějak tam prostě byla a ta cesta k ní byla v mlze. Vždycky v ní ale byla ta jedna spřízněná duše, s kterou vše prožívám. Nikdo mi už ale nikdy neřekl, kolik se musí investovat, aby tam ta spřízněná duše byla i po několika letech. Je vůbec možný mít vztah, ve kterým je všechno růžový pět, deset... padesát let? Mě každý škobrtnutí nutí přemýšlet o tom, jestli je to celý vůbec dobře. Odmítám přijmout fakt, že ano a že člověk někoho současně miluje ale občas se s ním taky pohádá. Není celý koncept lásky a spřízněný duše o tom, najít si někoho, s kým k tý hádce nedojde, protože přece jste ty spřízněný duše?

Ne, nerozešli jsme se. Ani jsme se nepohádali. Jen jsme zase nějaký čas od sebe a já mám tyhle myšlenky. Opravdu jsem vždycky věřila, že jsme pro sebe stvořeni. Asi tomu pořád věřím, ale hrozně mě mrzí těch několik hodin, co vždycky čekám na odpověď a dioda na telefonu prostě nesvítí a nesvítí. A moje myšlenky běží všemi směry. Znáte takový ten vtip, jak vedle sebe sedí žena a muž (pár) a běží fotbal. Muž nemluví a ženě běhají hlavou desítky myšlenek, proč s sí už půl hodiny nepromluvil. V momentě, kdy se její myšlenky toulají někde tam, kdo si odveze kterou část nábytku až se rozejdou, tak muž konečně promluví. Opravdu se prostě a jednoduše jen koukal. Věřím tomu, že tohle je náš případ. Věřím tomu, že si vše jen špatně vykládám a že přeháním. Děsí mě představa, že to, proč lidí zůstávají ve vztahu, který je už neuspokojuje, je polečné bydlení nebo hezký nábytek koupený napůl. Materiální věci. Je to vždycky jen o tom? Je to prostě a jednoduše jen smlouva? Nevím ani, kdy se vše obrátilo vzhůru nohama. V momentě, kdy mě nikdo dva týdny neobjal? Už zase? Já prostě vedle sebe potřebuju cítit druhý tělo, dotýkat se, slyšet hlas a telefony zahodit do kouta. Ráno si nechat uvařit kafe. Vyprávět někomu zbytečný historky z všedního života. Ráno se rozloučit pusou. Úsměvem. A nevnímat okolní svět.

Minus šest týdnů.


Balkan roadtrip | Photodiary

8. září 2016

Roadtrip. 2016. Croatia, Montenegro, Bosnia.

Očima fotografky

5. září 2016

Hledám si práci. Mám rudý oči od zírání do monitoru a pocit, že na nic nejsem dost dobrá a že jsem promarnila spoustu energie tam, kde ji nebylo potřeba. "Takový myšlenky mít nesmíš!" Já vím, že ne. Tak je někdo zastavte proboha! Třeba je zastaví tohle svěření se mezi řádky.. 

Je zvláštní, že se každou minutou svýho života podílíme na tom, jak bude v budoucnu vypadat a přímo tím ovlivňujeme jeho vývoj. Zvláštní je pak také fakt, že se občas náš život ubírá směrem, který se nám příliš nelíbí. V mojí současně práci je den za dnem zabíjena moje kreativita a zdravé myšlení a já to nevidím jinak, než do konce měsíce skončit. Je to natvrdo napsané, ale upřímné. Vidím to tak, už nějaký ten pátek... Léto uplynulo a já už nejdu zpátky do školy, ale je tu život. Ten skutečný, kde už nejde jen o to vydělat si pár kaček na kolej, občasnou hospodu a sem tam nějaký to cestování, ale jde o smysl, jakým svůj život žijeme, jaké činnosti se věnujeme a jaké se díky ní budeme moci věnovat v budoucnu. Měla jsem tu nejlepší brigádu ke škole, jakou jsem si mohla přát - jedna z nejznámějších firem, kde jsem si mohla zvolit, kdy budu v práci a kdy ne, odpracovala jsem si co bylo potřeba a domů jsem chodila s čistou hlavou. Ale další smysl v ní už teď nevidím. Každý má jiný pracovní sen (díky bohu) a pokaždé, když se mě někdo zeptá "tak co chceš teda dělat?" mám chuť zařvat: "Já to nevím! Chápeš to? Nevím to, jen vím, že to musí být něco jiného, než to co dělám teď.." A asi taky že potřebuji nějaký ten čas.


Nicméně hledání práce je prkotina oproti jiným problémům, které mohou v životě nastat. Občas se stydím za to, jak banálním věcem přisuzuju důležitost a přitom lidi trpí mnohem horšími problémy. Komu připadá jeho život plný překážek nebo tak nějak bez cíle, bych na závěr ráda doporučila film Očima fotografky. Včera jsme si při neděli s kamarádkou chtěli pustit něco nového a tenhle kousek mě z jejího výčtu zaujal nejvíc - samozřejmě názvem! Ale každého, kdo očekává film jen o focení, musím předem zklamat. Jenom trochu - on o focení opravdu více méně je, ale hlavně je o osudu a životním příběhu jednoho člověka s úžasným duchem a životním entusiasmem, a ještě teď mě při vzpomínkách na něj mrazí. Pro mě to byl po dlouhé době takový ten zážitek, co vám (jako správný umělecký zážitek) zůstane nějaký čas pod kůži.

Overthinking.. | Hello september

3. září 2016

Sedím v koutě v jednom z pokojů, které budou na nějaký čas mým domovem. Sama. T. ráno odjel. Včera jsme si po práci vyšli na rande, jako za starých časů. Moc to už neděláme, totiž chodit někam ven. Spíš jsme po večerech doma a užíváme si klidu. Včera to bylo takový milý. Oblíct si po práci něco hezkýho, něco co absolutně nezapadá do dress codu našeho korporátu, půlku vína přelít do termohrnečku a s růží v ruce si to štrádovat na nějakej hezkej spot a pozorovat slunce. A povídat si, a povídat, o všech těch věcech, o kterých se dá mluvit jen s někým vyjímečným. Tohle je taky něco, co už jsme bohužel dlouho nedělali a proč taky občas přijde krize z mojí strany. Začnu být naštvaná, mrzutá, a kdyby mi T. snesl modrý z nebe, nebylo by to dobře.. nic během takových nálad není dobře.. Mám jeden zásadní životní problém a to, že nedokážu pochopit to, že ostatní nechápou! Jak to, že nevidí to, co vidím já, nepřemýšlí tak, jak já... 

Rozloučili jsme se v dobrým. Vlastně v krásným, v zamilovaným, v takovým tom, jak to bylo dřív. A uklidněte mě někdo prosím! Potřebuju čas od času nafackovat. Za svůj, jak to nazvat.. vnitřní pesimismus? Já si jinak připadám jako hroznej sluníčkář a pozér, kterýho rozveselí každá blbost a potřebuje to světu taky ukázat. Ale někdy, někdy jsem prostě člověk na pár facek. Pesimista a overthinker

Miluju podobný chvilky, kdy sedíme venku, pozorujeme dění a řešíme každou maličkost. A máme hodiny a hodiny. Jestli něco umíme, tak je to udělat si na sebe čas, i kdyby trakaře padaly. Myslím si, že je to základní kámen každýho vztahu, i kamarádskýho. Je to jedna z vlastností, kterých si na T. vážím nejvíc. Vím, že mě zbožňuje takovým tím způsobem, že by pro mě udělal cokoliv na úkor svýho vlastního štěstí. Jsem vlastně ta nejšťastnější holka na světě. Občas to potřebuju sama sobě připomenout. A už o tom nebudeme mluvit..


Sedím si tu uprostřed všech těch věcí, které jsou napůl na místě, napůl ještě pořád nejsou. Napůl je tu starý nábytek, napůl nový. A mě tak nějak uklidňuje, že je to možná můj domov do konce života. Což překvapuje mě samotnou. Cítím se tu klidně a svá. Je to první domov, kde mám podobné pocity a nemusím cítit strach nebo dělat ústupky vůči ostatním. 

Léto, kam jsi odešlo. Nejsem typicky letní člověk - připadá mi totiž, že většina lidí zbožňuje léto ze všech ročních období nejvíce - moje nejoblíbenější období je spíše srpen až říjen. Takový ten dozvuk léta, kdy už není nesnesitelné horko, člověk pomalu může halit ramena do šátků a šál, příroda hraje všemi barvami a západy slunce babího léta barví oblohu do pastelovek. Září pro mě vždycky bylo a je obdobím nových výzev, novýho školního roku, teď už spíše hledání nový práce a přemýšlení o tom, co s životem. Období, kdy ze všeho nejraději plánuji a sním..........