Top Social

Image Slider

Yosemite + Death Valley

28. října 2016
 Roadtrip II.část
...takže jsme se rozhodli, že se přesuneme zpět do Kalifornie! Bylo to hlavně kvůli předpovědi počasí pro Utah/Arizonu, kde jsme se zrovna nacházeli. Hned co jsme vyjeli z děsivé bouřky u Grand Canyonu na nás čekal klidný a tichý noční Zion (i ve tmě ty skály oranžově zářily! must see pro příště). Na Chvilku jsme stavěli a přísahám, že jsem v křoví slyšela šustit medvědy. 

Po Zionu jsme projížděli takovým pravým divokým západem. Malý vesničky, zavřený pumpy a bistra jak z westernů. Na jednom kopci na dlouhý rovný silnici jsem poprvý slyšela Take me to church. Pamatuju si ten moment jako by to bylo včera, protože je to písnička, při které mě do teď vždycky trochu mrazí a vždycky si vzpomenu na tuhle dlouhou roadtripovou noc.

..někde uprostřed Nevady.. ??
Se slunečními paprsky dalšího dne už jsme si to vesele šinuli po kopcích Yosemitu. Po poušti byla ta všudypřítomná zeleň moc příjemná. U pána ve skautským úboru jak z Médi Bédi jsme zaplatili poplatek ze vstup a dostali mapku. Varoval nás před medvědy a před rozděláváním ohně. V prvním (a později jsem zjistila, že v jednom z celkem tří) obchůdků s (velmi) omezeným sortimentem v národním parku jsme si koupili snídani a hlavně kafe, protože venku byla taková kosa! Z kufru šly zase ven všechny teplý vrstvy, alespoň tedy takhle brzy po ránu...člověku šla pomalu pára od pusy.

vyschlý vodopád
náš kemp

Rozhodli jsem se sjet až do údolí a pokusit se zakempovat přímo tam, i když nás pán strážce varoval, že může být už plný, protože je peak season. No bohužel taky plný byl, tak jsme zase už dost vyčerpaní z nočního přejezdu vystoupali nahoru a podle plánku se snažili najít jiný kemp. Nakonec jsem skončili uprostřed hlubokýho lesa, kam se sjíždělo krkolomnou cestičkou. Nebyla tam ani sprcha, ani netekla voda, zato měl atmosféru Yosemitu přesně tak, jak jsem si ho představovala. Hluboký klidný lesy plný energie. Ten čerstvý vzduch mě tak zmohl, že jsem tuším zbytek odpoledne prospala u stanu na karimatce. Večer bylo zasloužené pivko a ohýnek, a druhý den jsme se vrátili do údolí, že teda konečně půjdem nějaký hike. Předtím si ještě dovolím malou poznámku k tomu pivu. Na začátku týdne jsme si na ty národní parky koupili do začátků basu, s tím, že to určitě někde časem budem muset doplnit. Ale každý den jsem jeli na 200%, takže večer jsme se donutili max k jednomu dvěma a usnuli jsme jak dřeva. Doplňovat jsme nemuseli nic, snad jsme ještě něco dovezli zpět do Vegas.

tři dny bez sprchy a krapet kruhy pod očima, bomba!
čaaaaau

Šli jsme tedy k nějakému vodopádu, který byl skoro úplně vyschlý. Někde nahoře na skále prskal malý rozprašek, jako mlha, ale dolů už nedošlo nic. Pro velký úspěch jsme zkusili jít ještě k jednomu, abychom zjistili, že je kupodivu také vyschlý. Přesunuli jsme se tedy z údolí zase někam výše a tam jsme šli krásnou stezkou pár km k takový příjemný chatičce, kde byly knížky a hořel krb, a člověk si mohl na chvilku oddáchnout, a pak jít zpět. U řeky jsme si vycachtali nohy v ledový vodě a kochali se neuvěřitelnými výhledy. Nekonečný lesy, sem tam nějaký drobný zvíře, zurčící voda a ten nejčistší vzduch. Mě se osobně teda mnohem víc líbily hiky nahoře (ne v údolí) po takových těch rozsáhlých meadows. Taky sem tam bylo modroučký jezírko, nebo řeka. Údolí mi připadalo dost malé a přeplněné.


Ne úplně příjemným překvápkem byl požár, který jsme v dálce viděli, když jsme z parku odjížděli - prý kvůli extrémnímu suchu. Tím by se vysvětlily ty vyschlé vodopády.. Každopádně vidět požár, takový ty hustý šedorůžový mraky linoucí se po obloze, jakoby nic, je děsivý zážitek. Oheň mě ze všech živlů děsí nejvíc a být v epicentru nějakého požáru tak asi umřu strachem a panikou. Takhle z dálky to úplně stačilo.

požár

Hned za Yosemitem máme "funny" historku, kdy nás stavila policie kvůli rychlosti. Pán nás jen tak pokáral a nechal jet, ale zas to byl zážitek jak z Thelmy a Louise prostě! Já ten film fakt žeru.. Šinuly jsme si to dalších pár set km na jih směrem na Death Valley. Na pravý straně od auta zelený hory Sequoie a jižního Yosemitu, nalevo hnědý kopce pouště. Zvláštní pocit. Kalifornie mi v tomhle přijde strašně krásná, v tom jak se tam prudce střídají různý typy krajin. 


Nepřála bych vám vidět cenu benzínu na poušti! Vůbec nepřála bych vám vidět cenu čehokoliv na poušti. Když jsem si ráno kupovala v mini obchůdku (jediném široko daleko) snídani, málem jsem padla. Spali jsme v jediném kempu na kraji planiny zvané údolí smrti, kde se prý moc dobře daří chřestýšům, štírům, kojotům a všelijaké další havěti, což člověka večer poměrně uklidní, když leze s baterkou do stanu. Zvláštní pocit usínat na okraji několik desítek km dlouhé pouštní planiny. Ostatní ještě spali, a tak jsem si ráno řekla, že oslavím to, že jsem noc v takový divočině přežila, osvěžující sprchou. Když jsem se o dvacet minut později vracela k autu nemohla jsem uvěřit tomu, že zrovna začíná pršet. Vždyť jsme na poušti boha! Po desiti minutách, hned jak jsme zaklapli dveře od auta, začali na sklo bubnovat kroupy. Asi špatná karma.. špatný počasí nás prostě nechtělo pustit.. Na druhou stranu aspoň nebylo 50 stupňů ale jen nějakých 40, takže to byla v podstatě dost výhra. I tak byl nadlidský výkon ujít víc jak 2 km naráz. Kromě povinného Basin (nejnižší a nejsušší místo Ameriky), jsme si dali malinký hike k nějakému skalnímu průchodu, do kopce, a málem jsme padli. Údolí smrti je zvláštním místem mimo civilizaci, doporučuju! Člověka úplně praští ten horkej dusnej vzduch, když vystoupí z klimatizovanýho auta.
mrtvola v údolí smrti, jak originální
Protože se nás déšť nechtěl pustit, a protože jsem měla líné pohodlné spolucestovatele, kteří už prahli po horké sprše :P jsme se rozhodli strávit ještě dvě noci v pohodlí hotelu ve Vegas, vrátili jsme auto a věci, a pak už nadešel den odletu na východní pobřeží. Čekalo nás už jen NYC a pak dom... příště! :) 

Národní parky pro mě byly top část cestování, jsou to místa které jsem do té doby viděla vždy jen online na fotkách a tajně snila o tom, že je někdy uvidím naživo. Nestihli jsme ani půlku toho, co bych z národních parků USA chtěla vidět, a někdy se tam kvůli nim znovu vrátím. Věřím, že ano.

Autem po národních parcích USA | Vegas - Grand canyon

21. října 2016

Vyšli jsme před náš hotel do ostrého dopoledního slunce. Vedro, které na poušti panuje, se nedá moc dlouho vydržet. Proto jsme rychle zapluli do naší právě přistavené super obří káry, která byla na příští týden naším domovem. Před námi bylo vysněné roadtripování po národních parcích západního USA! Aneb další splněný sen..

Před odjezdem jsme navštívili Walmart a nakoupili všechno na kempování. Walmart je úžasný v tom, že do 14 dnů můžete zboží vrátit, bez udání důvodu, a oni vám vrátí peníze. Pro každýho cestovatele dost ideální obchodní podmínky haha. Samozřejmě zboží nesmí být nijak poničené, to je jasné. Dávali jsme si pozor a po týdnu jim vrátili stan spolu s pár dalšími věcmi jako karimatky,vařič atd. Kdo by se s tím chtěl táhnout do Evropy a navíc každej dolar navíc se nám před závěrečným NYC hodil.



Neměli jsme žádný extra promyšlený plán. V Arkansasu při omezeným přístupu na net to šlo dost těžko a během cesty po Kalifornii jsme sotva chtěli sedět někde na wifi a ztrácet čas plánováním, když jsme všude byli jen pár dní. Nakonec jsme tedy během toho týdne viděli Grand Canyon, Horseshoe Bend, Yosemite a Death Valley. Mrzí mě, že jsme nestihli Arches, Zion nebo krásnou Sequoia... Ale bohužel nejde stihnout vše a mezi každým národním parkem jsou hodně dlouhé přejezdy. Až do Monument Valley jsme taky nedojeli, bohužel, a ani jsme nikde nepřekřižovali, nebo nejeli kousek po slavné Route 66. Zato jsme si jeli po svoji route, která byla neméně fotogenická! Vezmu to vyprávění nějak postupně a vypíchnu nějaké highlights, co si takhle po dvou letech ještě pamatuju :D ...

Cici´s

Ještě ve Vegas jsme se v Cici´s pizza (all you can eat za tuším 8$) nadlábli k prasknutí, naposledy, a vyrazili na východ. Hned za hranicí Vegas se krásně otevírá kopcovitá pouštní krajina. Prvním monumentem byl známý Hoover Dam, přehrada. Temnej tyrkys vodní hladiny působil v poušti až komicky. Celý den jsme byli na cestě a večer jsme dojeli až ke Grand Canyonu. Nechali jsme se navést k prvnímu kempu, ale už se stmívalo, a recepce byla zavřená. Navíc se zvedal vítr před deštěm. Nezbývalo nám nic jiného než zakempovat a zaplatit ráno (ráno tam také nikdo nebyl tak jsme se nenápadně vypařili bez placení, ups). V noci byla taková zima, že všechny vyhnala postupně ze stanu do auta a já se s prvními ranními paprsky probudila ve stanu jako poslední. Po tropickém Vegas člověk najednou zase zatoužil po bundě a dlouhých kalhotech. Vyrazili jsme brzy, ten den byla ráno velká mlha a zataženo. Doufali jsme, že se to časem vybere, ale místo toho odpoledne začalo navíc pršet.. První seznámení s Grand Canyonem bylo magické a tajemné. Skoro jako na Halloweena. Zastavili jsme na prvním odpočívadle s výhledem a nikdy nezapomenu na to ticho a majestátnost okamžiku, kdy jsem stanula na okraji canyonu. Jen tak si tam prostě hned vedle silnice zeje díra do země a v dálce se táhne další desítky km. Náhodou nakonec ty mlhy byly docela fotogenické.. zpátky do auta nás zahnal až déšť a zima.

Další dny mám trochu pomíchané. Vím, že jsme tam tak nějak křižovali sem tam a nevěděli pořádně kam se vydat. Stavěli jsme na úchvatným Horseshoe Bend. Nafotili jsme milion fotek a dlouho čerpali atmosféru tohohle monumentu. Někdy bych se do téhle oblasti ráda vrátila a šla hike dolů ke Coloradu River. Tehdy jsme tam na to neměli časově prostor.


Chtěli jsme taky do Antelope Canyonu, ale první odpoledne byl zavřený, protože tam prý byla písečná bouře. Ok, zakempovali jsme a druhý den jsme se tam ráno vydali znovu. Otevřený byl, ale cena byla tak nehorázně vysoká, že jsme si řekli, že ho snad radši i vynecháme. Navíc okolo poledne, kdy tam dorazí nejvíce turistů a navíc je slunce v té správné poloze a vrhá dole v kaňonu nádherné stíny, byla cena dvakrát vyšší než po zbytek dne. Spokojila jsem se s koupením pohledu a razilo se dál.


O pár desítek minut později jsme najednou vyjeli na horizontu nejkrásnější rovný silnice divokýho západu, jakou si dokážete představit. Hned jsme zastavili u krajnice a kochali se. Byla úplně rovná a strašně strašně dlouhá, pozadí rozmlžený vedrem, přesně jako v Thelmě a Louise! Samozřejmě nešlo jinak než dát menší photoshoot, při kterém byl vážně ohrožen můj foťák přejetím kamionem, když se 10 sekund čekalo na samospoušť a my usazený uprostřed silnice. A takovejch deset sekund může bejt pěkně dlouhejch, když se na vás "z dáli" řítí kamion. Naštěstí všichni přežili, včetně foťáku, a foto máme!


Pomalu jsme začali stoupat přes ty hory, který vidíte na horizontu, a na jednom odpočívadle nás zaujali stánky indiánů prodávajících svoje vyrobené věci. Byli jsme tam přes hodinu a co vám budu povídat, nejradši bych si odvezla všechno! Dream catchery odtud by určitě nepustili jedinej špatnej sen, na to vem jed.. ale připadaly mi příliš křehký na převážení a hlavně zbytek cestování. Udělala jsem si teda radost alespoň prstýnkem propleteným do tvaru infinity a ráda ho nosím do teď.

Nás další plán bylo přejet zpět do Kalifornie a podívat se do národních parků tam. Rozhodli jsme se tak hlavně proto, že počasí nám příliš nepřálo a předpověď na další dny pro tuto oblast byla plná bouřek a nechtěli jsme doplatit na zavřené národní parky. Takže nás čekal noční přejezd do Kalifornie... ještě předtím jsme se ale k západu slunce zastavili na jiném výběžku Grand Canyonu, protože jsme jeli tak ňák stejně kolem. Odtamtud mám svoje nejmilejší fotky a adrenalinový vzpomínky. Vidět nad Grand Canyonem v dáli několik bouřek najednou a mezitím se na horizontu prodírají paprsky zapadajícího slunce... okamžiky k nezaplacení.


Pokračování Kalifornií dopíšu příští týden :) mějte krásný víkend!

Healers and storytellers

16. října 2016

Klasický nedělní večer. Já a můj blog. Psaní o ničem je moje nová závislost, v níž jsem našla skvělou formu relaxování, která mi donedávna byla utajená. Tomáš před hodinou odjel a od tý doby, co jsme mu s Robinem z balkonu zamávali na rozloučenou, se cítím nějak prázdně. Byl to víkend plný pohody a good vibes. Uklidila jsem celou kuchyň zanesenou nádobím z víkendu, pustila první pračku, Robinek mezitím usnul, a teď tu sedím na gauči a jen tak koukám. Nic se mi nechce ale mám takový ten pocit, že něco bych přece jen dělat měla. Není pozdě a tamhle v krabici jsou ty kůže a kamínky, co jsem chtěla provlíct. Nebo několik canvasů, který čekají na pomalování. Ne, vypadá to, že radši budu koukat kolem sebe a nechám večer jen tak přeběhnout. Stává se mi to čím dál častěji. Když jsem ještě chodila do školy, každý volný večer byl požehnáním a užívala jsem si ho. Ale čím víc času člověk má, tím míň toho stihne. A tak koukám a přemýšlím si.... Poslouchám Boba Dylana a těším se na Kdo chytá v žitě, co mi už leží připravená na polštáři. Vracím se teď k podobným věcem, vracím se v čase.. Přemýšlím, jaký byl žívot v 70.letech. V 90.letech. Jaký to je vyrůstat v dnešní době pro lidi o dekádu mladší než já.. Flower kids sedmdesátek, rock a kožený bundy devadesátek, hipsteři z dětí milénia. Víte co, já jsem za to ráda. Jsem ráda za to, že moje mládí bude něčím označené. Jsem ráda za to, že budu moct vnoučatům ve stáří ukazovat naše fotky v kostkovaných košilích a s hranatýma brejlema a oni se budou jen smát. Tak jako se já směju, když vidím divoký hára mých rodičů a jejich obrovský barevný trika na fotkách z éry hippies. Vlastně mám současnou dobu docela ráda a nechtěla bych ji vyměnit. To jako kdybych náhodou měla ve skříni stroj času, víte jak..  Ne to tak asi nejde říct. Samozřejmě mě hodně znepokojuje to, co se děje ve světě. Ale myslím, že dřív to nebylo o moc lepší. Tuhle kapitolu moc nechci otevírat. Myslím, že by pro mě bylo hodně těžký to sepsat do souvislýho textu. Snad jen dodám, že každá doba měla svoje a lidi vždycky naleznou nový dokonalejší způsob, jak se vzájemně zabíjet. Je to strašně smutný, nicméně to platí už několik tisíc let a pochybuju, že jde někde udělat čára a říct si stop. I když bych to strašně moc chtěla!! Svět se nám trochu zkazil, nebo byl vždycky tak nějak stejně zkažený, ale s rozmachem technologií se o všem víc ví? Asi tak nějak. Někde jsem četla tenhle trefný citát o současný době:
“The plain fact is that the planet does not need more successful people. But it does desperately need more peacemakers, healers, restorers, storytellers, and lovers of every kind. It needs people who live well in their places. It needs people of moral courage willing to join the fight to make the world habitable and humane. And these qualities have little to do with success as we have defined it.”
Duchovní vůdce ze mě určitě nikdy nebude, ale můžu se aspoň pokusit udělat si ten svůj malý vesmír kolem sebe krásný. Svět se podle mě dá změnit jedině tím, že se začne u jedinců - tedy každý sám u sebe. 

O roadtripu po Balkáně

7. října 2016

O Roadtripu po Balkáně | Srpen 2016

Myšlenka vzít auto a jet na několik týdnů tam, kam se nám zrovna bude chtít, byla v našich hlavách už nějakej ten pátek. V srpnu konečně došlo k realizaci. Nakonec jsme se rozhodli zamířit na Balkán, především kvůli cenám, protože jsme nechtěli, aby nás cesta vyšla hodně draho. A tak nějak platí, že když spolu cestujeme, tak je v podstatě ve finále jedno kam. Vždycky si na daným místě dokážeme najít něco krásnýho, a když ne, tak koupíme víno a jen tak trávíme společný čas. V takové momenty mi nechybí jediná věc a mám pocit, že mi celý svět leží u nohou.

Balkan Roadtrip v číslech:
2 týdny
3 země
2 500 km
2 národní parky
3 památky ze seznamu Unesco
7 bouřek
8 vyzkoušených druhů piva
11k CZK na jednoho.

Na konci příspěvku najdete ještě detailní budget výdajů (pro tentokrát jsem si to fakt pečlivě zapisovala). Bylo spousta věcí, na kterých jsme ušetřili a na kterých jsme naopak mohli ušetřit mnohem víc. Rozhodně jsme hodně vyhodili za různý kafíčka, vínečka.. taky spoustu za suvenýry. Na druhou stranu jsme ale ušetřili víc než dost prvních několik nocí, kdy jsme dělali wild camping - spali v přírodě. Měli jsme zásobu vody, solární nabíječku a i nabíječku do auta, vlastní sprchu (znáte pocket shower?), vlastní stoličky, vařič... byli jsme plně soběstační a kemp jsme nepotřebovali, tudíž jsme se mu vyhýbali dokud to šlo. Taky je nám upřímně o dost milejší probudit se ráno v přírodě než vedle druhýho stanu a lidí, který ani neznáme. Pro wild camping jsme si vždycky vybírali místa mimo civilizaci, ráno jsme vyráželi okolo 6h a nenechali jsme po sobě ani papírek. Mám z těch dní zážitky, které nezapomenu do konce života, a tak se o ně s vámi musím na dalších řádcích podělit.


Chorvatsko
První wild camping byl v lese uprostřed chorvatskýho vnitrozemí. I když jsem se hodně bála, aby nás někdo nechytil, protože to bylo poprvé, šlo o naprosto bezpečný a krytý místo. A ráno jsme viděli nádherný východ slunce a k snídani si natrhali čerstvý maliny a ostružiny. Sranda začala až druhý den....


Na Plitvicích nás zastihla uprostřed parku strašná bouřka a po dvou hodinách, co nepřestávalo pršet, a my jsme se konečně nějak dopravili zpět k autu, už jsem nosila zrcadlovku obalenou ve třech bundách a byli jsme totálně promočení. Hlavně jsem se bála, co zrcadlovka, protože to nebyla úplně malá přeprška. Naštěstí je ok, ale občas musím přeostřovat... nj, za hloupost se platí. Příště už do přírody jen s odolnou foto brašnou.


No takže hned druhý den cesty promočená půlka oblečení a měli jsme co dělat, aby to za další dva dny uschlo.. Když jsme z parku vyjížděli, viděli jsme nádhernou dvojitou duhu nad údolím. Po chvíli už slunce padalo pomalu dolů a my se začali porozhlížet po místě na spaní. Projížděli jsme zrovna takovým pustým kopcovitým údolím dlouhým desítky kilometrů, kde nalevo za kopci začínala Bosna a nikde v okolí nebyla známka života. Odbočili jsme na jednu z mála malinkých cestiček, která se vinula někam do dáli přes vřesoviště. Zastavili jsme na místě, kam nebylo z hlavní silnice vidět a šli se porozhlídnout po okolí. To ticho mě příšerně děsilo. To, že nikde v okolí nevidím jediný statek. To, že jsme v okolí našli několik stop velkých zvířat. To, že hned vedle stojí obří včelí úl, jehož majitel si ho určitě někdy přijede zkontrolovat. Bohužel už kvůli světlu nebyl čas na hledání jinýho místa a tahle cestička byla jediná odbočka z hlavní po xxx kilometrech. Tak jsme nakonec kvůli zvířatům vybrali pro stan místo nahoře na kopci - přímo u pole, ze dvou stran chráněné křovím a z jedné naším autem.

 
Když jsme večeřeli, tak jsem byla strašně nervózní, že někdo (nebo něco) v noci přijde. Tomáš mi dal do ruky flašku vína, abych se uvolnila, a ani to moc nepomáhalo. Jediný zvuk široko daleko byl nějaký zvonek, který jsme tipovali, že je zavěšený na ovci nebo krávě. Chvílema se přibližoval a vzdaloval. Zvířata znamenají přítomnost lidí, což byly myšlenky, s kterýma jsem usínala. Napůl jsem spala, napůl ne, a jen jsem se převalovala a pozorovala okolí. Najednou slyším, jak se ten zvoneček přibližuje, pak se nám začala třást zem pod nohama, histericky budím Tomáše, že něco běží na náš stan. Kráva zastavila s dusotem, zvoněním a chrčením přímo před naším stanem. Strašně nahlas dejchala!

Jo já jsem vám ještě neřekla s čím jsme wild campovali - červený auto a červenej stan. No comment..
Tak si tam ta kráva tak pár vteřin stála, my s hrůzou seděli uvnitř stanu a ani se nehli. A najednou kousnula do stanu a my málem vyletěli z kůže. Tak jsem se snad nikdy v životě nebála. Celej stan se zatřásl. Už jsem v ruce svírala klíče od auta a přemýšlela jestli tu máme nůž, abysme se dyžtak prořezali zadem ven, než stihne sežrat předek stanu a dostane se k nám. Pak naštěstí milostivě odkráčela o pár metrů dál, protože evidentně ta divná červená věc nebyla k jídlu.

Později jsme dokonce slyšeli pastevce a ovčáka, kteří někde blízko procházeli se svým stádem ovcí. Děsili jsme se, že jdou naším směrem, ale naštěstí ne. Štěkot psa se nejdřív přibližoval a pak zase púomalu vzdaloval. Tomáš po chvíli zase usnul, že je vše ok, a že ta kráva byla jenom zvědavá, co to tu stojí. Já už nemohla spát, protože jsem ji slyšela chodit po poli pár metrů od nás a nebyla jsem si jistá, jestli je sama nebo jich je víc. Asi ve tři jsem šla na záchod, a scéna, kterou jsem viděla venku, byla jako z hororu. Mlha s viditelností tak na 10 metrů, hrobový ticho a kus od nás stály dvě obrovský krávy a ani se nehly.


Ráno jsme vše naházeli do kufru a okolo 6 rychle vypadli. Kravičky pozorovali, jak vše balíme do auta. Snídaně a ranní hygiena proběhla v bezpečí na odpočívadle u hlavní silnice. To mi v Chorvatsku přišlo úplně perfektní - všude bylo spousta odpočívadel a míst k zastavení. Zvlášť na místech, kde byly výhledy - třeba u Jadranský magistrály - byly pořád různý místa na zastavení, protože jsou tam úžasný výhledy.
chorvatský vnitrozemí

Třetí a čtvrtou noc jsme spali ve vesnici na pobřeží, kde jsem už před lety byla s rodičí, takže jsem věděla, kde je takové kryté parkoviště. Jednu noc jsme spali na pláži a jednu v olivovým háji. Vše bylo ok, až na to, že nás obě dvě noci vzbudily skupinky opilců. A na pláži kolem nás někdo v 6 ráno procházel - to jsem úplně nečekala, protože to nebyla zrovna veřejná pláž, ale taková zastrčená, pod srázem a daleko od vesnice. A mezi olivama jsme vybrali místečko, kam nebylo odnikud vidět, a mysleli jsme, jak se klidně vyspíme, o to větší překvapení bylo, když dva metry od nás okolo půlnoci projelo auto :D ale podle angličtiny jsme slyšeli, že to byli mladí cestovatelé jako my, a že hledali podobné útočiště jako my.. naštěstí. A ráno jsme taky zjistili, že v sadu s námi byl dalmatin, ale asi se nás bál, protože neštěkal, ani nepřišel, když jsme balili stan. Jen tak pokukoval a nejspíš se modlil, abysme mu nic neudělali.


Další dny už jsme museli strávit v kempech, protože dál na jihu Chorvatska začala být krajina hodně hornatá, a jednoduše nebylo, kam se zašít. Všude vedla jediná cesta a odbočky vedly jen přímo k domům. Taková krajina je od Splitu směrem na jih všude, a byla i v Montenegru. Od páté noci jsme tedy vždycky zaplatili kemp, nedalo se nic dělat. 

Hned z prvního kempu mám další úžasný zážitek, kdy jsem byla přes hodinu zamknutá na záchodě a nemohla se dostat ven, protože se rozbyl zámek. Až opravář musel zámek celý vyndat. Jak už jsem v tom malým prostoru byla dýl jak hodinu, tak to bylo už dost nepříjemný. A všichni pořád lezli dovnitř a ven, Tomáš, recepční, nějaká paní s žebříkem, a já pořád nemohla přes tu zídku přelést protože byla strašně vysoká.


Před hranicí s Montenegrem byl strašný kemp - asi ten vůbec nejhorší, kde jsem kdy byla. Byl totiž jak z hororu a teď fakt nepřeháním! Byl strašně obrovský a neudržovaný. Všude přerostlý křoví, listí, sem tam nějaký auto nebo karavan, nulový osvětlení. Přijeli jsme už skoro za tmy a bylo to v oblasti, kde strašně foukalo, a celou noc strašně šustily stromy a já už každou chvíli čekala, že nám nějakej přistane na stanu. Umývárky radši ani nekomentuju - kovový kontejnery na nožičkách bez světla, kde se stoprocentně nějaký horor natáčel.

poslední kemp stál 160 kun, my měli asi poslední 165 ! takhle jsme jim to tam vysypali na recepci :D

Jinak projeli jsme celou Jadranskou magistrálu a to je zážitek, co bych doporučila každému. Krajina se podél ní hodně promění a ty výhledy jsou úžasný. Nejvíc se mi líbilo okolo Primoštenu, kde to bylo takový klidný, a pak před Dubrovníkem, kvůli nádherným výhledům ze skal. Nejhorší to bylo okolo Splitu - v tom smyslu, že všude bylo milion turistů a všude jsme strašně pomaličku projížděli. Navíc tam byl ten kemp, kde mě zamkli na záchodě haha

Před Dubrovníkem jsme na jedný takový úžasný vyhlídce zastavili a šli dolů na pláž, co zeshora vypadala božsky. Sestup, a pak hlavně výstup nahoru, mě v těch 40° málem zabil. Ale ten tyrkys pak! Wua miluju takový ty modroučký vody, je to nádhera. O to víc na opuštěný pláži, kde jste sami. Dubrovník mě taky mile překvapil. Je to nádherný město, připomínalo mi Benátky.. hlavně cenama :D ne dělam si srandu, i architekturou a celkovou atmosférou. Tomáš byl štěstím bez sebe, protože se tam natáčela Hra o trůny... :)


Montenegro
Od Montenegra jsem čekala divočinu a trochu kulturní šok po Chorvatsku. Na hranici jsme vtipně museli zaplatit speciální pojištění auta pro jejich zem, protože evidentně to normální, které si platíme, nestačí. (OK opominu ten drobný fakt, že jsem naše pojištění auta pár dní předtím omylem vyhodila, když jsem uklízela auto.. :D poprvé v životě jsem měla pocit, že mě Tomáš přetrhne :D ale byl to jen takový cár papíru v němčině, pro mě). Na hranicích jsme strávili asi hodinu a už jsme se báli, že nás nepustí. To samé se pak opakovalo i v Bosně.

Montenegro je hodně malá země, a přirozeně i města jsou tu hodně malá a bežně jsou spíš domky rozesetý všude možně, a pak tak nějak spadají pod určitý okres. V horách zcela běžně jediná úzká cesta široko daleko. Nepoužívali jsme vůbec navigaci, neměli jsme mapu, ale jen pohled s mapou Montenegra, který jsem objevila v suvenýr shopu a bohatě nám stačil. Ono když je tam jedna cesta tak se není kam ztratit. Spíš byl problém, že města většinou nebyly označený cedulema, tak jsme málokdy věděli, kde přesně jsme. Orientovali jsme se podle pohledu a intuice :D


První šok pro mě byl, jak ošklivý bylo moře v okolí Kotor bay! Naplánovali jsme si ten den beach day, ale to jsme ještě nevěděli, že tyrkysovou vodičku jsme naposledy viděli v Chorvatsku. A protože se jedná o fjord, nikde taky není žádná pláž. Nakonec jsme našli plátek písku pod hlavní silnicí a vykydli se tam. No, nic moc.. pozorovali jsme trajekty, který jeden za druhým křižovaly nájezd do Kotor bay a divili se, proč tolik řidičů ochotně platí za loď, když je to přece autem jen pár desítek km okolo fjordu. No, pochopili jsme to v momentě, kdy jsme fjord objížděli už půl druhý hodiny po klikatý cestičce. Největší starost nám dělalo, že jsme chtěli zakempovat před Kotorem, ale evidentně jsme ho už projeli (ne že by tam byla cedule, to jako ne, ale podle google images jsem poznala nějaký stavby) a pořád nikde žádný kemp. Na první jsme narazili až za rohem zátoky, odkud už nebyl ani vidět Kotor a byla to spíše zahrada starýho pána, kterej si před ní dal ceduli Camping Jadran. Ale co, byli jsme spokojení, bylo to tam levný, voda tekla, a výhled stál za hřích! Navíc asi pět metrů od stanu bylo naše soukromý molo do moře.


Kotor mě stejně jako Dubrovník mile překvapil. Vlastně to je takový menší Dubrovník, doslova. Akorát ještě není úplně objevený turistama. Spletitý malinký uličky jsou tu úplně stejný jako v Dubrovníku, akorát ne tak narvaný lidma. Největší atrakcí pro mě (a půlku ulice) bylo spící koťátko na malířských kresbách před jedním obchůdkem. Jo Montenegro, to jsou kočky všude. Doporučuju tu zemi každému, kdo má rád kočičky, protože každý den jich uvidíte několik jen tak bloumat ulicema. Jedný kočičce jsme v horách vyrobili pítko z vršku plastový flašky a byla úplně vděčná. Škoda jen, že jsme tou dobou neměli vůbec nic, co bysme jí mohli dát k jídlu..

V Kotoru jsme samozřejmě šli nahoru na poutní kapličku a pak dál nahoru až na hrad. To byl můj životní hike, protože bylo neskutečný vedro a my šli asi v jednu odpoledne - jo, tohle taky radši nekomentuju :D Večer jsem se pak jen povalovala s pivem na molu u moře, mezitím co si Tomáš dělal nový kamarády Srby, co s náma bydleli v kempu.

Další den jsme s těžkým srdcem zamávali moři a stočili to do vnitrozemí. V infocentru národního parku Skadar Lake jsme si nechali poradit a zajeli do vesničky, kde je prý velká public beach. Na druhý den jsme naplánovali hiky po okolí. Montenegro je, znova opakuju, strašně opuštěná země, kde je často jen pár obyvatek na km². O to víc je to znatelný v národním parku. Cesta, která byla slovy ženy z infocentra cca 30 minut trvala asi hodinu a půl nejklikatější a nejnebezpečnější silnicí, po který jsem kdy jela. Na public beach pak byly asi 4 lidi a místní kemp patřil Italům. 


Zaplavali jsme si chvilku s užovkama, já nafotila spoustu fotek a šli jsme brzo spát. Podobný zážitek máme i z druhého dne. Na místě, kde jsou prý super hiky a výhledy nebyl absolutně nikdo, a vše vyvrcholilo tím, když cestička skončila a naproti nám vyšlo stádo koz. Museli jsme jim uhnout pomalu až do řeky, aby nás v klidu dokázali obejít a nezaútočily. Skadar lake je fakt divočina. Lesy jsou tu spíš jungle, sem tam rozpadný stavení porostlý vším možným. Jedno jsme si trochu prolezli a je to poměrně strašidelné. Na druhou stranu, kdo může říct, že viděl divoké kozy přímo v přírodě, želvy mu lezli přes cestu a nebo si natrhal přímo ze stromu čerstvé fíky? Montenegro je země jako stvořená pro samotářský a dobrodružný duše.

Nasbírala jsem si tam spoustu semínek a vše jsme doma zkusili zasadit.. na jaře uvidíme:) Nakoupili jsme taky spoustu místních specialit a pálenek. Nákup pálenek byl strašně vtipnej, protože mi paní od všeho dávala panáka na ochutnání. Tak jsem za sebou měla borůvkovici, fíkovici, kopřivovici, rozmarýnovici, a bůhví co ještě. Tomáš se mi jen smál- sám nic nemusel, protože řídil, a odmítnout těm milým paním mi připadalo nezdvořilé, protože se mohli přetrhnout, abych to ochutnala, a že to sami vypěstovali a že musím prostě ochutnat.





Posledním zajímavým místem byl Ostrog Monastery - poutní místo pro věřící ortodoxního křesťanství. Je to chrám vytesaný ve skále hodně vysoko nad údolím. Chudák autíčko se na klikatý cestičce dost zapotilo. My pak taky, když jsme posledních pár set metrů museli jít pěšky. V Montenegru jsou lidi hodně věřící - hlavně pravoslaví. Nahoře byla spousta matrací, kde se váleli lidi, děti, většina zahalená od hlavy k patě v šátcích, a i když jsem to čekala, tak mi najednou můj tyrkysovej šátek, kterým jsem myslela, že se "obalím" tak nějak celá, připadal málo. Všude nápisy v ruštině a bytelný dřevěný nebo kovový kříže na prodej. U vchodu byly cedulky, že dovnitř smíte jen appropriate dressed, a tak jsem radši počkala venku. I když jsem viděla, že dovnitř chodí i méně oblečení než já, ale pro dobrý pocit, že nikoho neurážím. Dovnitř byl tedy vyslán Tomáš :D i když se trochu bránil. Asi půl hodiny se nevracel, a prý vevnitř hned u vchodu byla strašná fronta, že každý musel políbit kříž a pomodlit se před mnichem, než se mohl jít podívat dovnitř. Chvíli jsme se tam pak porohlíželi, ale to místo nás trochu děsilo - nejsme moc příznivci ortodoxních odrůd jakéhokoliv náboženství - a tak jsme pak šli. Rozhodně to byl ale hodně silný zážitek. Podobná poutní místa mají prostě něco v sobě, i když nejste věřící daného náboženství. Je tam taková zvláštní energie.



Když jsme později projížděli kolem hlavního města Montenegra, připomínalo nám to spíš něco jako Rokycany. Měli jsme tou dobou příšernou chuť na McDonalds (prosím, no hate! :D) ale tady to bylo fakt bez šance. I když to bylo hlavní město, pořád bylo strašně maličké. K večeru jsme kempovali v malých dřevěných chatičkách s postelema u statku pána, který mluvil srbsky, plynně německy a česky - jeho žena byla češka. To jsou náhodičky, co?


Bosna
Další den jsme u hranic s Bosnou projížděli kolem krásný tyrkysově modrý přehrady v naprosto kouzelným hornatým údolí. Pořád jsme zastavovali, protože jsme se nemohli vynadívat. Už jsem zmínila, že v Montenegru byly všechny tunely taková černá díra vytesaná do skály? Žádný osvětlení, žádný vyztužení.. prostě na férovku černá díra. Když jsme vjeli do prvního, tak jsme se strašně lekli. Pak už jsme byli zvyklí. Hlavně tedy u těch hranic s Bosnou jsme jich projeli fakt hodně, tak on si člověk po chvíli zvykne, že prostě sem tam vjíždí do úplný temnoty.

  Na hranicích jsme si zaplatili naši klasiku = pojištění auta na týden pro Bosnu. Tahle hranice byla ta nejzvláštnější, kde jsem kdy byla, a podobný znám jen z trabantích filmů. Najížděli jsme k ní přes jakejsi vojenskej mostík a stálo tam pár plechových budek, kde byli tři usměvaví bosenci. Měli jsme plán, že si ten den prohlídneme Sarajevo a večer zakempujeme, kde to zrovna půjde - kemp, nebo wild, podle příležitostí. Trochu nás už tlačil čas, a potřebovali jsme být druhý den večer doma. 

Prvních asi 100km od hranic jsme jeli asi tři hodiny. Silnice tam byly přesně takový, jaký si myslela moje mamka, že jsou všude na Balkáně - zásadně jen půlka asfaltu (většinou v našem protisměru - naštěstí nebyl provoz, tak jsme jeli většinou po tý vyasfaltovaný půlce), na druhý půlce rigoly, kterýma neprojede jen tak ledajaký auto, klikatý, že víc to už nešlo, a sem tam šla po silnici kráva nebo prase. Navíc některý zdejší lesy nejsou ještě odminovaný z války, takže jsme třeba svačili na odpočívadle, kde když pominu milion odpadků všude kolem, byla taky cedule Nevstupovat, zaminováno


Celkově má Bosna asi 50km dálnice kousek u Sarajeva, takže je zdejší roadtripování docela sranda. Sarajevo se mi ale strašně líbilo! Strašně ráda bych se tam někdy vrátila a víc si ho prohlídla. Měli jsme problém, že jsme na ten jeden den nechtěli za poplatek měnit zdejší marky, a tak jsme potřebovali místa, kde šlo platit kartou - což samozřejmě nešlo třeba na trhu. Já jsem rozenej milovník trhů, blešáků a podobných míst. Jak já jsem tam slintala nad všema těma koberečkama a arabskýma cetkama (Bosna je narozdíl od Montenegra zase spíše islámská). Jak ale prohlásil Tomáš, už jsme za kraviny utráceli víc než dost :D Takže jsem měla smůlu... ale mám důvod se tam někdy vrátit.

  Večer jsme se západem slunce nějakým záhadným způsobem dokázali dojet až na chorvatskou hranici a nakonec jsme vzdali marnou snahu najít kemp, který byl nakreslený na mapě, a jeli jsme prostě dál. Bylo to dobře i kvůli chorvatsko-slovinské hranici, kde se přes den tvoří několikahodinové kolony. Takhle jsme hranice jen profrčeli a domů jsme dorazili okolo 4 ráno. Cesta zpátky mi krásně utíkala, protože jsme měla resty v deníku a dopisovala jsem si několik posledních dní, dojídala bonbony v přihrádce a užívala si poslední hodiny takové té roadtripové atmosféry :) ...

Bonus :D dík dík za dočtení až sem!! jste boží! a dole ještě máte slibovaný budget..

Budget: 11 000 czk na jednoho
- cestovní pojištění: 350 czk
- benzin nabraný v ČR: 1400 czk
- dálniční známka Rakousko: 80€
- nákup do začátku (hlavně jídlo): 23€
- dálniční známka Slovinsko + mapa: 40€

Chorvatsko: 
- toll na dálnicích: 26€
- jídlo/pití: cca 800 kun
- vstup Plitvice: 290 kun
- parkování (Plitvice a Dubrovník): 136 kun
- kempy (3 noci): 560 kun
- benzin a tunel: 30€
- suvenýry a ostatní: 150 kun + 30€

Montenegro:
- pojištění auta na hranici: 15€
- benzin: 62€
- kempy (4 noci): 70€
- vstup na hrad Kotor: 6€
- mapa Skadar Lake: 4€
- jídlo/pití: 58€
- suvenýry: 47€

Bosna:
- pojištění auta na hranici: 20€
- parking Sarajevo: 4,5€
- toll na dálnici: 20€
- oběd v Sarajevu: cca 400 czk.