Top Social

Image Slider

Mexico city rush | Miami beach chill

12. listopadu 2017


Mexico city nám moc nepřálo. Během první hodiny byl Tomáš bez peněženky. Můžu vám říct, že jsem v životě neviděla takhle narvaný metro a takovej divokej dav lidí (v tu chvíli spíš zvířat než lidí). Tomáš je navíc dost opatrnej, a když okradli i jeho, tak byli fakt šikovní.. Přijeli jsme nočním busem ze San Cristobal a hned, ještě celí rozlámaní a ospalí, jsme šli do metra. Jedna důležitá věc, kterou jsme o Mexico city metru nevěděli, je, že během rush hour (cca 8-10 a 17-19) se tam vůbec nedoporučuje chodit ani místním, protože je prostě šíleně přetížené. My v půl devátý úspěšně koupili lístky, sešli dolů a jen zírali. Milion lidí na nástupišti, v zastávce vlak, kterej přes ten dav nemohl zavřít dveře, všichni se mačkali hlava na hlavě.. dávali jsme si na cennosti velký pozor, nicméně když přijel vlak, do kterého se nám podařilo vejít - to byl asi pátý - dav nás tak semlel, oddělil od sebe a já stála celá zkroucená s krosnou na zádech, s batohem s cennostmi někde zkroucenou ruku v davu, v jednu chvíli jsem nemohla vůbec dýchat.. Tomáš to samý, ale prý si pořád držel ruku na kapse, v které měl peněženku, ať se dělo, co se dělo. Bohužel jsme potřebovali vystoupit na zastávce v centru, a tady vás lidi nenechají vystoupit jako u nás. Prostě se v tu chvíli, kdy se otevřou dveře začnou lidi cpát dovnitř i ven, hlava nehlava. Kort v centru, kde je hodně  lidí i mimo rush hour. Já myslela že fakt nevystoupím, už mi dav tlačil někam zas dovnitř, já tam na ně začala křičet, úplně zoufalá, protože Tomáš už byl někde venku, a pak se objevila jeho ruka a úplně mi z toho davu musel vytáhnout. O pět vteřin později zjistil, že nemá peněženku... 

Já si myslím, že si nás tam nějaká banda vyhlídla v davu, jediní turisti s krosnama široko daleko, a do Tomáše prý v jednu chvíli někdo strčil tak, že kdyby si nedal ruku před sebe a nechytil se (čímž na vteřinku pustil kapsu s peněženkou), tak by upadl a lidi ho nejspíš udupali.. no prostě děs. Místní nám pak v hostelu říkali, že je to běžný a že jsou to sesynchronizované skupiny.. Zloději si vůbec nepolepšili, v peněžence byly asi 300$ a my akorát máme další zařizování.. Viděli jsme stejně narvaný metro ještě jednou - poslední den okolo šesté, ale to už jsme na to byli připravení (myslím, že jsem nikdy nedržela kabelku tak křečovitě). Že moji peněženku ukradli v Playe, to víte z dřívějších příspěvků. Tudíž Tomášovo karta byla naše poslední a neměli jsme v ten moment u sebe skoro vůbec žádnou hotovost. Já měla v peněžence asi 150$ a v batohu 50 USD. Já se tam normálně histericky rozbrečela, co teď budeme dělat. Ještě týden cest před námi.. To jsem ale nevěděla, že má T. v krosně schovanou svoji rakouskou kartu, která nás zachránila. 

Ale bylo to s ní ze začátku o nervy :D šli jsme na oběd a chtěli s ní zaplatit a pán, že chip nefunguje a nemůže ji načíst. Hned jsme letěli do banky, panika "co budeme dělat" zpátky, a myslím že jsem Tomáše nikdy neviděla v obličeji tak bílýho :D naštěstí bankomat fungoval normálně a vybrali jsme si. Tyhle peníze plus kartu nosil celé tři dny v Mexico city Tomáš zavěšené pod oblečením v takovém tom cestovatelském pouzdře. My se tomu před odjezdem smáli něco takovýho nosit, ale něco na tom, pořídit si to do tak velkých měst jako je Mexico city, bude...

Takže tak jsme začali. Potom jsme přijeli do hostelu, který byl prostě odporný.. tím myslím čistotu, taky jsem teda měla pocit, že nám co nevidět spadne na hlavu, stěny byly z papíru a patra na sobě naskládaná tak po různu našikmo. Bylo slyšet každé šustnutí ve vedlejším pokoji. Jo a náš pokoj byl bez okna :D i když podle Hostelworldu měl mít balkon na kterým se prohánějí jednorožci... Ale dobré bylo, že na střeše měl hostel terasu s výhledem a skamarádili jsme se tam s fajn lidmi. Z toho s jedním 49letým Kanaďanem z Portugalska, co má rodinu všude po světě, a děti v našem věku a choval se s námi jak kdybysme byli stejně staří.. Jo, tyhle cestovatelský přátelství mě baví.

Navštívili jsme dvě muzea - archiv fotografie a Národní muzeum umění. Fotografie překvapivě nic moc, Národní muzeum bylo parádní! Jinak jsme bloumali uličkami, parky a tak, jedli pili.. měli jsme zase božský tacos! Fakt nevím, kde jsme měli nejlepší...asi na trhu v Cozumelu.. ale tyhle byly taky boží! Byly z Taco housu, restaurace spíš jen pro místní, a poprvý se mi stalo, že jsem musela asi na deset minut přestat jíst, protože jsem myslela že mi shoří pusa z takový zelený salsy (nebyla to zrovna odlehčená verze pro turisty:D). Naštěstí jsem měla Micheladu na zapití..

Tip od místního na výlet na vyhlídku na Popocatepetl - Cerra de la estrella - byl super výšlap :) tohle místo moc doporučuji, hlavně za jasného dny, kdy bude výhled. Za ten pocit, sedět nad Mexico city na ruinách pyramidy a mít ho jako na dlani, ten kopec určitě stojí. 

Taky jsme jedno odpoledne strávili na UNAM (Universidad autonoma de Mexico), což je jedna z největších univerzit v Severní a Jižní Americe (330 000 studentů) a má obrovský kampus. Mě tyhle studijní prostředí prostě moc baví, připadám si tam dobře. Úplně mě to nalákalo začít ještě nějaké další studium, když jsem tam tak pozorovala to dění, hráče fotbalu, intelektuály s knížkou pod stromy, klubový trička a popíjela svoje studentský kafe (týpek na stánku mi ho normálně nalil studený a pak ho ohřál v mikrovlnce!:D). Každopádně ale tyhle dvě fotky, selfie na půdě univerzity a kelímek s lacinou kávou v parku, jsou jedny z mých nejcennějších vzpomínek na Mexico city.

Zemětřesení naštěstí nebylo. Můžu vám říct, že není moc příjemný pocit, na ulici narážet na zelené kruhy, kde se lidé mají v případě zemětřesení shromáždit (jsou to místa dost daleko od budov, aby se na vás nezřítily). Člověk tam pak chodí uličkami a čeká to každou minutou.. místy je chodník hrbolatý a některé ulice mi přišly malilinko šikmé, což budou asi pozůstatky na nějaké minulé zemětřesení. Mexico city je postavené na bývalém vyschlém jezeře, tudíž stojí na podmočeném základu, což znamená, že se stále mírně propadá.

Jinak Mexico city byla oproti zbytku Mexika dost divočina. Prostě 10ti milionove město no, tam se vždycky najde nějaký ten podivín na ulici, kterému se raději vyhnete obloukem.. pro nás to byl po Chiapasu dost šok. Na všechno se ale dá zvyknout, člověk pak už ví, kterým částem se vyhýbat atd..
Také vám musím podat hlášení, jak to bylo s tím naším odletem do Miami, který jsem minule nakousla. Když mi ukradli peněženku, přišla jsem taky o imigrační kartičku - při vstupu do země platíte 500 pesos "vstupní" poplatek (bývá zahrnuto v ceně letenky) a vyplníte jim kde budete, kdy odjedete atd. Část formuláře vám zůstane a potřebujete ho zase při výstupu ze země - a ten já už neměla. Místní mi říkali, ať si rezervuju extra čas na letišti, abych to tam vyřešila. Byly jsme tam teda 5 hodin dopředu a paní na přepážce Volaris, která neuměla anglicky, mě moc nechápala a dala mi ten formulář vyplnit znovu a ať přijdeme za dvě hodiny. Čekali jsme tedy, mezitím nás vyhnala security, že (v noci) nemůžeme sedět na zemi na letišti (kde nejsou žádné lavičky), a paní si nás za dvě hodiny nepamatovala,dala nám letenky, a poslala nás na druhou stranu terminálu na imigrační. Tam si nás pán vyslechl a řekl nám, ať to vyřešíme v Guadalajaře. Cestu letadlem nevím, spala jsem. 

V pět ráno v Guadalajaře teda chodíme terminálem sem tam, hladoví unavení, a hledáme imigrační.. zjišťujeme že je venku, takže musíme ven z terminálu a vystát si frontu. Když mám na novým formuláři konečně svoje razítko a pustí mě ze země, máme asi hodinu do odletu a před sebou dlouhou frontu na prosvícení... Jsme krapet nervózní. Samozřejmě pípám a kontrolují mě zvlášť. Přijdeme ke gatu a ve frontě nám kontrolují letenky a paní "are you Michaela?" Já že jo, a v duchu si říkám bože co ještě :D vybrali si mě na hloubkovou kontrolu, musím se zout, objíždějí mě v rukavičkách celý tělo, když paní vypadne moje gopro, když mi začne prohrabávat narvaný batoh, jsem už krapet nakrknutá.... Díky bohu vše ve finále ok a jsme v letadle. Vzlítáme a já pořád čekám, kdy bude jídlo. Naposledy jsme jedli v sedm večer a je sedm ráno a my celou noc stres a zero sleep.. a před námi 4.5 hod let. Dozvídáme se, že je všechno placené, i voda. Nemáme už pesos a tak zkoušíme naši napůl funkční kreditku a..nefunguje. Jak jinak v ten den... Nezažila jsem nikdy tak nepříjemnou zkušenost s létáním jako s Volaris, už s nimi fakt nikdy neletím. 

Najedli jsme se až v Miami v půl druhý odpoledne ve fastfoodu na letišti. Jenom podotknu, že jsem dost nepříjemná, když mám hlad.. chudák Tomáš :D A pak jsme ještě zjistili, že i naše zavazadla byla pod hloubkovou kontrolou, a moji krosnu prostě zničili. Urvali mi jedno ze dvou poutek, která ji drží pohromadě a ouško za které se dá nosit. Takže je po příjezdu domů na vyhození.. hned jsem si taky kontrolovala, zda mám všechno, protože jsme si na netu přečetli, že občas zaměstnanci něco z kufrů ukradnou.. Naštěstí jsem měla vše. Ale Volaris už nikdy. A příště udělám řádný průzkum než zas nějaký letenky zabookuju.

Tři dny v Miami byly fajn a zítra už frčíme zpět do Evropy :) Pamatuju si, jak nám před Mexikem připadalo Miami divoké, teď nám, speciálně po mexico city, připadá jako nejbezpečnější místo na  světě :D 

Miami je teda pro backpackery dost drahé, už jen hostel stál majlant (ale zas oblečení boty kabelky atd tu člověk nakoupí desetkrát líp než u nás) a taky jídlo je tu fakt dost drahé. My se ve dvou nenajíme pod 20 dolarů.. ale objevila jsem jeden malý ráj. Whole foods market, kde teda to jídlo taky vyjde cca na 10/os, ale je to bufet na váhu a většina věcí je veganská. Všechno bylo tak výborný! Už se těším až si zas budu doma tyhle věci moct vařit.. úplně jsem si ty salátový směsi po všech těch fastfoodech užívala. Celý ten obchod je boží, prodávají organické věci, seženete tam všechny superpotraviny na které si vzpomenete, všechno zdravé a za normální ceny. Líbí se mi, že nešikanují lidi, co chtějí jíst zdravě, přirážkama na zdravý potraviny. Nákup tam vyjde stejně jako ve Walmartu. Jinak většinou v obchodě vyjde levněji cola a brambůrky než voda a banány, to je fakt děs. A nad cenou piva tady radši pomlčím.. :D peníze tu fakt lítají, člověk ani neví jak. Je to holt jedno z nejdražších míst ve státech, co se dá dělat.

Docela se těším domů, i když cestování je samozřejmě super :)) Vykecávala bych se tu klidně dál, ale už je zas pokročilá hodina a nás zítra čeká náročný odletový den.. tak zase příště.

"Wherever you go, you are there waiting for yourself" <3

Nad příspěvkem fotky z Mexico City, pod příspěvkem z Miami.



Byli jsme v Guatemale!

9. listopadu 2017


($ = mexické pesos, jako vždy:))
Tak dnes pro změnu z letiště! Jsem přibližně týden pozadu s příspěvky, máme za sebou pár božích dní v Chiapas a teď tři hektické dny v Mexico city.. původně jsem chtěla napsat z busu do Mexico city (15 hodin), ale pak jsem v buse padla za vlast a vzbudila se skoro až na místě. Takže mám co vyprávět! Ani nevím, kde začít.

Čekáme zrovna v Mexico city na letadlo do Guadalajary a pak do Miami. Koupili jsme si tu letenku už v červnu a měl to být přímý let včera odpoledne (schválně jsme si z důvodu bezpečnosti příplatili za let odpoledne,abychom se nepřesouvali na letiště někdy za tmy), a před týdnem mi přišel email, že prý změna a že letíme ve tři ráno o den později a ještě s přestupem.. zrovna lowcost cena letenky to nebyla (cca 8000 Kč pro oba), tak jsme byli naštvaní a snažili jsme se jim dovolat protože nám to zase narušilo další rezervace ubytování atd, ale call centrum bylo pořád unavailable a na email mi do teď nikdo neodpověděl. Budem teda rádi jestli vůbec odletíme. Nechápu, že si takhle aerolinky dělají co chtějí. Takže teď trčíme v noci na letišti, zítra budeme úplně nepoužitelní, aneb přesně co jsme nechtěli a za co jsme mysleli, že si připlácíme.. Abych to teda shrnula, tak společnost Volaris fakt nedoporučujeme.

Poslední příspěvek jsme psala z cesty do San Cristobal, tak se pokusím navázat, kde jsem skončila. Z celého Mexika to pro nás bylo to nejhezčí městečko. Lidé tam byli trochu víc normální než třeba v Playe - každý se vám nesnažil každou minutou něco vnutit. Na druhou stranu to je městečko plné řemeslníků a umělců, kteří zde prodávají svoje výrobky.. různé ty barevné peněženky, talíře, polštáře, vyšívané košile, šaty... do toho sem tam malinkatá galerie s obrazy.. No já tam byla jak v ráji. Nikdo vám nic nevnucoval a byla tam taková pohodová atmosféra. Vše tam stálo tak půlku cen v Cancún a výběr byl mnohem větší. Taky jsme tam zrovna dorazili v termínu místního festivalu a díky tomu jsme objevili skvělou indiánskou rockovou skupinu, kterou jsem z první řady nafotila. Bydleli jsme v malinkatém AirBnb na kraji města, tak jsme museli do centra s taxíky nebo půl hodiny pěšky. Taxi je v Mexiku hrozně levné, to je velká výhoda. Teda mimo Mexico city, ale i to je tak za třetinu cen v Praze. Většinou jsme tu platili tak 40-60$, v Mexico city okolo 100-150$. Využívají ho tak hodně i místní.

Jeden den jsme si zaplatili tour na 120m vysoký vodopád El Chiflon a do národního parku Montebello lagoons u Guatemaly. Byli jsme v Guatemale! Nebo.. alespoň naše telefony si to několikrát za den myslely. Montebello lagoons je na hranicích a jedná se o skupinku 59 jezírek, kdy má každé trochu jinou barvu díky organizmům, které v ní žijí a dalším přírodním okolnostem. Pohybovali jsme se mezi nimi sem tam, tudíž jsme možná technicky hranici vážně překročili... (Mám si Guatemalu počítat mezi navštívené země? :D) 

Jedno jezírko je dokonce s pitnou vodou pro okolní vesnice! Což se dozvíte z cedule, kde vás na břehu prosí, ať si v něm neomýváte nohy.. Montebello lagoons je to takový klenot, který dosud ještě neobjevilo až tak moc turistů. Obojí moc doporučujeme! Gigantický vodopád El Chiflon, 120m valící se energie, to snad ani není třeba slov.. to bylo prostě neuvěřitelný. V jednu chvíli jsem tak koukala z horního patra dolů na výhled do vodopádu, úplně promočená od vodní páry, a kolem mě začali lítat barevní motýly a byl to takový tropický kýč a já to prostě milovala..

Tour jsme zvolili proto, že sám by se tam člověk dostával horko těžko a ceny tours byly dost nízké. Celodenní tour od osmi ráno do devíti večer nás stála 300$ pro jednoho. Všechno bylo několik hodin daleko od sebe. Nicméně i tours mají svoje nevýhody, protože jsme všude byli strašně kraťoučce, pořád se někam spěchalo, a to já moc nemusím. Ráda si místo, které se mi líbí, fakt důkladně projdu, nasaju atmosféru, a nemusím moc ten styl cestování všude selfiečko a frčíme dál.. Ale i přesto bylo krásný obě místa vidět alespoň takhle narychlo.

Jo mimochodem, ty barikády, o kterých jsem minule psala, jsou, jak jsme zjistili, v této oblasti dost běžné. Projeli jsme jich už tolik, že je ani nevnímáme. Většinou stojí na silnici pár dětí s kalíškem a chtějí nějaké drobné.. načetla jsem si o tom konfliktu více a snaží se tak donutit vládu k jednání, aby se osvobodili od Mexika. Většina Chiapas je dost chudá a věří, že si jako samostatný stát polepší. V San Cristobal prodávají spoustu předmětů s touto tematikou (plakáty atd) a je to už desetiletí starý konflikt..

V San Cristobal jsme také poprvé v Mexiku jedli v restauraci, kde byla půlka menu vegetariánská, dala jsem si burger z cizrny a fazolí <3 taková radost že nemají jen tacos se sýrem! Já tu s tím měla poměrně dost problém a většinou na menu nebylo vůbec nic vegetariánského, nebo jedině quesadilly, a ty už po třech týdnech nemůžu ani vidět - moje tělo ten sýr fakt prostě už nechce. Chutná mi úplně divně, vůbec ne jako dřív, nevím jak to popsat.. Jinak snahu jíst tu vegansky jsem vzdala hned na začátku. Ale maso ani omylem, přes to nejede vlak. Ještě když jsme viděli, jako to maso po kvantech porcují na ulici na sluníčku a kolem poletují mouchy... Vždycky jsme tedy v restauraci nakoukli do menu, většinou neviděli nic vegetariánského, a poprosili jsme, jestli by nám nemohli něco udělat mimo menu. Většinou je napadla tak ta quesadilla nebo tacos se žampiony (ty už taky nemůžu ani vidět). Na zeleninu si úplně nepotrpí. Někdy ale byli ochotní udělat i třeba vegetariánské burrito s fazolemi a rýží a to byla lahůdka největší. Nebo fajitas, mnaaaam. Ale žádat ještě bez sýra už nepřicházelo v úvahu :D už tak většinou dost dumali, co do toho taca teda dají, když maso ne, pokud nám rovnou radši neřekli, že vegetariánského nemají nic. Samozřejmě jsme mohli do drahých evropských restaurací, kde bysme se najedli do aleluja, ale my chtěli zkoušet právě ten jejich vyhlášený street food. Většinou ale byli fakt ochotni a snažili se vyjít vstříc, i když jsme se domlouvali rukama nohama :) docela jsem si na tu kuchyni zvykla, na chili, salsy a limetky, i na Micheladu - pivo se solí a limetkou. Úplně jsme s Tomášem vymýšleli, co všechno dáme do našich tacos, až si je budeme dělat doma... Těším se na to, protože mexická kuchyně je fakt výborná a pro vegetariány podle mě nabízí spoustu alternativ :)

San Cristobal byl teda moc fajn. Tour byla teda náročná, protože celý den v zadní řadě minivanu a hup hup xx hodin, protože Mexičani se vyžívají ve zpomalovačích na silnicích. Jako třeba semafory, to moc ne, ale zpomalovače, to oni rádi. A někdy třeba rovnou šest za sebou, kdyby náhodou jste si neurvali kolo už o ten první nebo druhý :D někdy jsou na pro nás dost nepochopitelných místech, třeba v prudkém kopci nahoru, ale holt jiný kraj, jiný mrav :) ..

Omlouvám se za trochu krkolomné vyprávění, doufám, že to má alespoň krapet hlavu a patu, protože to píšu v jednu v noci na zemi na letišti. Mexico city, a jak nás (zase) okradli, o tom až zítra, ok? :)


Foto z výletu na El Chiflon a Montebello Lagoons




Foto ze San Cristobal de las Casas